Jak to ve věznici více než před 30 lety a zároveň téměř 30 let po ukončení vězeňského provozu vypadalo? Jaké všechny změny prostory prodělaly? Víte, že ikonická rudá hvězda v kapli věznice byla vytvořena až pro účely natáčení?
Audio-reflexe Jaromíra Hanzlíka
Rozhovor s režisérem Jiřím Svobodou a výtvarníkem Jaromírem Švarcem
Když jste ve věznici natáčeli koncem 80. let, jaký jste měli z daného místa dojem? Napadlo vás, že by věznice ještě někdy mohla sloužit jako věznice? Nebo právě jako památník? A že bude tak dlouhou dobu ještě chátrat?
Jiří Svoboda: Věznice měla velice pochmurnou minulost a pověst. Byl jsem si toho vědom. Výhodou bylo, že už jako věznice nesloužila a tak v objektu prakticky nebyly nějaké modernizační prvky, které by bylo třeba zastírat. Že by se mohla věznice někdy obnovit, mne opravdu nenapadlo, protože je to obrovský objekt a už v 80. létech by si obnovení provozu vyžádalo velké investice.
Jak se přišlo k uherskohradišťské věznici jako lokaci pro natáčení? Byla to jasná první varianta nebo byly i úvahy o jiných místech?
Jaromír Švarc: Jezdil jsem po různých funkčních věznicích a hledal motiv. Hradišťská věznice byla prázdná a hodila se.
Jiří Svoboda: Ve věznici se odehrává většina děje filmu a proto jsme logicky začínali blíže Prahy. Věděl jsem, že modernizaci zatím nepostihla ani Pankrác. Tam jsme začínali. Byli přívětiví, filmaře, že nechají rádi točit, leč po přečtení scénáře na konci roku 1987 mně odpovědný velitel sdělil, že to z důvodů kázeňských nelze, protože by to zasáhlo do výchovného režimu. Bylo zřejmé, že důvody jsou samozřejmě politické a ředitel se trochu podivoval, že takový film Československý státní film točí. Prakticky identická byla situace v Plzni na Borech. Byli jsme ve čtyřech věznicích, všude nás vítali, ale točit tam nešlo. Už jsem si myslel, že budeme muset stavět interiér věznice v nějaké jiné budově ateliérovým způsobem. Jenže ty charakteristické prvky 50. let v celách, dveře, WC, to bychom těžko dali dohromady. Nakonec jsme se dozvěděli, že Uherské Hradiště není již pod správou vězeňské služby, ale patří Národnímu výboru a je tam nějaký archív. Jednal jsem s paní, která to měla v referátu na Národním výboru. Přečetla si scénář a řekla mi: „No, asi mě vyhodí z práce, až to vyjde na světlo boží, ale já vám to povolím.“
Jak na vás věznice tehdy, necelých 30 let po konci své vězeňské funkce (a nyní přes 30 let zpět), působila? Máte v hlavě nějaké dojmy z toho místa?
Jiří Svoboda: Věznice už nesloužila k původním účelům a tak některé charakteristické prvky tam už chyběly – konkrétně katry, přehrazující chodby. A to železné chrastění klíčů působilo jak ve skutečnosti, tak ve filmu na vězně deprimujícím způsobem. Při pohybu měli zavázané oči. Ztráta orientace byla součástí psychologického nátlaku. Architekt proto musel katry, které dnes v interiéru vidíte, zhotovit a instalovat. Stěny chodeb byly vymalovány světle a válečkem. Kameraman Vladimír Smutný pro posílení pochmurnosti si vyžádal tu temně šedou barvu, kterou vidíte. Architekt natíral desítky metrů chodeb a místnosti, kde probíhaly výslechy, balakrylovou šedí. Ale ve filmu není vidět, že je to balakryl, který v 50. letech neexistoval. Ale to efektu to dosahovalo.
Jaromír Švarc: Věznice tehdy působila jistě depresivně, ale museli jsme tomu pro film ještě pomoci.
Kde je počátek nápadu tento film natočit? Měl námět nějaký iniciační moment?
Jiří Svoboda: Nebylo možné, aby se kinematografie nevyrovnala s 50. léty a nezákonnými procesy. Knihu Jen o jedinných záležitostech vydala spisovatelka Jaromíra Kolárová v roce 1969. Velmi dobře jsme se znali a já jsem vždycky říkal, když jsme se sešli, to bude výborný film. A její manžel, který je předobrazem vězněného tajemníka Mrázka, se smál a říkával: „Toho se Jiří my dva nedožijeme.“ On se toho opravdu nedožil. Jinak jde o autobiografii – J. Kolárová pracovala opravdu v deníku v Ostravě a její muž byl tamtéž tajemníkem KSČ. Obdobně jako G. Husáka ho před trestem smrti zachránilo, že se nikdy nepřiznal.
Jaké to bylo koncem 80. let natáčení tohoto filmu prosadit? Vyskytly se nějaké problémy?
Jiří Svoboda: Samozřejmě z toho na různých místech neměli radost a pokoušeli se mne od toho projektu odlákat. Nikdo si to ale nedovolil zakázat. Všichni věděli, že má pozice předsedy filmového svazu je dost silná na to, abych si leccos prosadil. Pak už rezignovali.
S kým jste konzultovali vězeňské reálie začátku 50. let?
Jaromír Švarc: Dobrým pramenem byla kniha „Doznání“ od Artura Londona.
Jiří Svoboda: Já jsem při psaní scénáře vycházel z několika knih – kupř. paměti E. Löbela; existoval ale zejména pro absurdní situace doznávání vězňů, kdy se učili úlohy jako herci. Byla v 50. létech vydaná propagandistická kniha Proces se spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským. Z té jsem hodně krkolomný duch formulací opisoval. To byl záznam autentického průběhu procesu. Jako osobního poradce jsem měl JUDr. Františka Sádka, který natočil v roce 1947 zcela neškodnou komedii Červená ještěrka, ale spadl do procesu s katolickou skupinou, prohlášenou za protistátní a dostal strašně vysoký trest. Propuštěn byl po deseti letech na amnestii a pak se vrátil na Barrandov. Dělal se mnou jako pomocný režisér čtyři filmy před Jen o rodinných záležitostech. Strávil v různých věznicích 10 let a tak to byl poradce velmi kvalifikovaný. V té době už byl v důchodu, ale byli jsme až do jeho smrti kamarádi a dokonce jsem se podílel po revoluci na organizování jeho pohřbu. Barrandov na něj zapomněl.
Zaujaly mě pletené papuče postavy Mrázka, ve kterých tráví čas v kriminále. Byla to vizuální fabulace nebo máte v hlavě nějakou paměť, že na takovéto papuče třeba někdo vzpomínal?
Jiří Svoboda: Důvod naleznete právě v Doznání Artura Londona. Byly pletené z bambusových a rýžových proužků a po krátké době vězňům ničily velmi bolestivě nohy. Proto je také dozorci stále popoháněli – choďte, nestůjte! Takový sadismus.
Co vás přimělo z bývalé kaple vystavět vyšetřovací místnost? Šlo čistě o nejlepší umělecké řešení nebo v tom byly i nějaké paměti?
Jaromír Švarc: Dohoda s režisérem a kameramanem, prostor tu byl vynikající.
Jiří Svoboda: O kapli většina vězňů ani nevěděla. Když jsme byli na první obhlídce, zdál se mi ten paradox velice symptomatický. Proto jsem nad presbytář nechal napsat ono „Proletáři všech zemí spojte se“ a pod nápisem byl podstavec s bustou Klementa Gottwalda. Uvězněný byl pak nucen chodit po kokosovém koberci tam a zpátky. Výklenek v levé straně jsem nechal s oprýskaným náboženským obrazem a do pravého výklenku namalovat takový budovatelský obraz. Nebyly v tom žádné paměti, ale jak jsem tu kapli spatřil, ta myšlenka, udělat z ní výslechovou místnost mne hned osvítila.
Jak dlouho jste ve věznici natáčeli?
Jaromír Švarc: Natáčení trvalo snad týden? Již je to dávno.
Jiří Svoboda: Pan architekt se mýlí. Byli jsme tam skoro měsíc. Mimo jiné i proto, že V. Havel nazýval M. Kňažka viceprezidentem. Najednou se tam objevili technici z telekomunikací a Milanovi natáhli do hotelového pokoje červenou vládní linku. A Milan se pak občas musel účastnit jednání OF za VPN a nové vlády.
Snímek má skvělé herecké obsazení – jak probíhalo obsazování rolí? Pamatujete si na vztah jednotlivých herců k tématu? Měl v tom někdo nějaké osobní spojitosti?
Jiří Svoboda: To byla poněkud groteskní situace. Tehdy existovala petice „Několik vět“ a byla tendence herce signatáře neobsazovat. Na Slovensku Milan Kňažko vrátil titul zasloužilý umělec, protože ministerstvo kultury na Slovensku nedalo souhlas k tomu, aby jel na prezentaci kinematografie v delegaci do Španělska. A tak všichni ti skvělí herci měli volno. Nic netočili. Já jsem je obsadil a bylo to skvělé. Jenže pak přišla revoluce a J. Bartoška a M. Kňažko byli najednou vytížení a museli jsme státním akcím přizpůsobit plán.
Připravila Anna Stránská, zveřejněno 6. 2. 2022