Data a milníky

Znáte nějaké důležité datum, které by zde nemělo chybět? Prosím, spojte se s námi.

1807

  • V Uherském Hradišti byla postavena první věznice. Nacházela se na Františkánské ulici čp. 140 a přiléhala k zahradě františkánského kláštera.

1855

  • Reorganizace politické správy i soudnictví. Tehdy se stal krajský soud v Uherském Hradišti vyšetřovacím soudem zločinů a přečinů pro soudní okresy Uh. Hradiště, Napajedla, Uh. Ostroh a Strážnice.
  • V Rakousko-Uhersku začaly vznikat justiční areály přímo propojující soudní budovy s vězeňskými. Delikventi zde pobývali ve vyšetřovací vazbě, případně si zde posléze odpykávali soudem vyměřený trest – jednalo se však především o nejméně závažná porušení zákona, nezřídka pouhé přestupky.

1880

  • Rozhodnutí ministerstva spravedlnosti o stavbě nových justičních budov v Uherském Hradišti, ještě však bez stanovení přesného rozsahu.
  • V tomto roce krajský soud sídlil v tzv. malých kasárnách na dnešním Masarykově náměstí a věznice v ulici Františkánské. Kromě toho, že nevyhovovala aktuálním požadavkům, přinášela poloha věznice mimo jiné i ten nešvar, že uprchlí vězni nacházeli azyl v klášteře, který s věznicí těsně sousedil.

1887

  • Za datum konečného rozhodnutí o rozsahu a lokalitě k umístění justičního paláce s věznicí lze zřejmě považovat 9. říjen 1887.

1890

  • Stavbu schválil i císař František Josef I. A dobový tisk uváděl, že „zpráva tato zajisté radostí blahou naplní všechny ty, jimž rozkvět a zdar královského města našeho na srdci leží“.

1891

  • Požár dosavadní věznice ve Františkánské ulici.
  • Jako místo stavby krajského soudu s přilehlou věznicí bylo vybráno dnešní Palacké náměstí.

1892

  • Začátek stavby justičního paláce s věznicí.
    Práci prováděla stavební společnost Nekvasil z Prahy-Karlína, i když některé drobné práce získaly i jiné firmy, většinou z Vídně.

1897

  • Dokončení stavby justičního paláce s věznicí.
  • Stavba v historizujícím novorenesančním slohu se stala významnou dominantou města. Areál tvořily dvě dominantní budovy justičního paláce a věznice, několik drobnějších staveb a vnitřní nádvoří a další venkovní prostory.
  • Hradišťská věznice patřila k největším v českých zemích a byla čtvrtou takovou na Moravě. Mohlo v ní být umístěno 240 vězňů a při nouzovém stavu dokonce 300. Nacházelo se v ní 87 cel, z toho 39 samovazeb a 48 společných cel (10 se dvěma lůžky, 38 se čtyřmi lůžky).

1900

  • Od roku 1900 do 1937 vedli duchovní správu ve věznici Františkáni, kteří měli v Uherském Hradišti silné postavení. Zaměřovali se především na pomoc v duchovní správě města a v jeho okolí, rovněž vyučovali na zdejších gymnáziích (českém a německém).

1901

  • Do věznice docházel jednou měsíčně duchovní správce P. Bohumír Běhal, který opakoval vězňům (dříve tzv. trestníkům) pojem a rozdělení hříchu a napomínal je k polepšení. Později začal pořádat pravidelná duchovní setkání ve vězeňské kapli.

1920

Věznice na leteckém snímku roku 1923, v zadní části (vpravo) plocha vězeňského zahradnictví.

1924

  • Součástí vězeňského areálu byly od počátku i hospodářské plochy určené k pěstování plodin nejen pro potřeby samotné věznice. Zpráva správy věznice prezídiu krajského soudu z 15. října 1924 uvádí: „Roční bilance vězeňského zahradnictví […] vykazuje vždy značný čistý zisk; tak v roce 1922 – 8.411 Kč 29 hal. a v roce 1923 – 9.396 Kč 08 hal., což jest z této malé plochy (104 kroky široká a 75 kroků dlouhá) pěkný výtěžek.“

1928

  • V oddělení pro nemocné bylo léčeno 8 vězňů s tuberkulózou a 2 s pohlavní nemocí. Dle dochovaných záznamů bylo k dispozici celkem 26 lůžek pro pacienty.

1929

  • Vězňové měli k dispozici knihovnu, která čítala 240 svazků. Většinou šlo o brakovou literaturu.

1939–1945

  • První opravdu velký nápor zažila věznice v době nacistické okupace.
  • Počet uvězněných zde za protifašistickou činnost se dá jen řádově odhadnout na několik tisíc. Zpravidla šlo o tzv. zajišťovací vazbu trvající několik dní či týdnů, po nichž byli zadržení převezeni do jiných věznic v protektorátu (nejčastěji Brno), ale také v Německu.
  • V tomto období zde byli vězni poprvé surově fyzicky týráni: „Kdo se opozdil, byl Pollakem týrán, kopán do břicha a německy mu spíláno. Jedenkrát zastihl mě, že na kobce sedím, postavil mě do pozoru a kopl nohou do břicha. Podruhé jsem byl zbit klíčema proto, že jsem špatně položil misku na jídlo ke dveřím … Slyšel jsem také, když Pollak bil jednoho vězně z Brna. Zoufalý křik týraného rozléhal se po věznici.“ (Výpověď Cyrila Smýkala, 11. srpna 1945)

1940

  • V roce 1940 nacisté odhalili a rozbili síť organizace Obrana národa a uvěznili většinu jejích členů a spolupracovníků. Mezi odsouzenými byli i bratři Trubákové, obchodníci z Kunovic. František Trubák strávil nějaký čas i v hradišťské věznici a o jeho životě za mřížemi vyprávějí takzvané motáky, které posílal svojí ženě.

1945

  • Dne 29. března 1945 byl gestapem chycen odbojář Antonín Straka a ve věznici ukončil svůj život. Vzpomínka Františka Bogotaje, velitele výsadku Carbon a později účastníka zahraničního protikomunistického odboje: „Můj nejzasloužilejší spolupracovník, hlavní organizátor, přechovávač a spojka, učitel Antonín Straka, byl chycen gestapem, když nesl můj rozkaz skupině ve Strážnici. Byl okamžitě vezen k výslechu. Aby zachránil celou organizaci Carbon, otrávil se jedem, který jsem mu hned na začátku naší spolupráce dal.“
  • Dne 21. srpna 1945 byla poprvé v dějinách československého soudnictví odsouzena k trestu smrti a popravena osoba ženského pohlaví, a to právě v Uherském Hradišti, kdy byla popravena Ludmila Ulrichová (o případu více v článku zde), vdova po komunistickém funkcionáři, odsouzená za udavačství. Tato informace uvedena v publikaci Ženy na popravišti: tresty smrti vykonané v Československu na ženách v rámci retribučního soudnictví v letech 1945–1948 (Ivo Pejčoch, Jiří Plachý). Cheb: Svět křídel, 2016.

1945–1948

  • V poválečné době se věznice zaplnila vyšetřovanci v souvislosti s potrestáním nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů na základě tzv. retribučních dekretů prezidenta republiky. Mimořádné lidové soudy v Uherském Hradišti během tří let posoudily žaloby na více než 1 200 osob (působnost hradišťského soudu zahrnovala také okresy Hodonín, Zlín, Uh. Brod, Holešov a Kyjov).
  • Výroční zpráva věznice krajského soudu v Uh. Hradišti za rok 1945 uvádí: „O 9. hodině dne 1. května byl zatčen a do věznice dodán první vězeň: starosta města, německý státní příslušník Thomas Flassak. Tohoto prvního vězně následovali druzí a bylo do věznice tohoto dne dodáno 85 vězňů politických. Ve věznici byly ihned vyměněny všechny německo-české tabulky a nápisy za tytéž nápisy a tabulky v řeči české.“
  • Za zločiny v rámci tzv. retribučních soudů bylo v Uh. Hradišti popraveno na 40 osob. Například Franz Larisch, ředitel velkomlýnů v Kyjově, původem Čech, který se po okupaci přihlásil k německé národnosti, byl označen za „hlavního konfidenta Gestapa v kyjovském okrese“ a 19. srpna 1946 v hradišťské věznici popraven.
  • Během dodatečné inventury bylo ve věznici zjištěno chybějící prádlo. Němci ho věnovali na konci války Volkssturmu (lidová domobrana).

1948

  • Po válce byla budova věznice ve špatném technickém stavu a vězni se museli podílet na drobných opravách. Výroční zpráva za rok 1948 uvádí, že museli například bílit zdi v celách, provádět desinfekci, vyrábět poličky apod.
  • V zápětí po komunistickém převratu byla v Uherském Hradišti zřízena Oblastní úřadovna Státní bezpečnosti (StB). Sídlem se stala tzv. Franklovka, původně továrna na výrobu slivovice a koňaku, na třídě Maršála Malinovského 368.
  • Už v srpnu 1948 se přednosta Oblastní úřadovny StB, předseda krajského soudu a zástupce správy krajské věznice dohodli na zřízení samostatného oddělení ve věznici pro účely Státní bezpečnosti. Vyhrazeno jim bylo patrně 2. poschodí bloku samotek s 18 celami. Ve věznici tak od té doby vedle sebe existuje běžné „civilní vězení“ a krajská vyšetřovací věznice StB. Dozor v obou částech zajišťují příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB) a dozorci Správy vězeňské služby (SVS).
  • Ostraha věznice však připadla příslušníkům vězeňského strážního oddílu StB. Jejich charakteristiku podávají citace z dobových předpisů: „Strážní služba ve vyšetřovací věznici Státně bezpečnostní je hlavním bojem proti třídnímu nepříteli (…) a proto se vyžaduje od příslušníků vyšetřovacích věznic naprostá oddanost, láska, obětavost, neúnavnost, třídní uvědomělost, politická i odborná vyspělost.“ „Každý příslušník si musí býti vědom, že jest postaven na zodpovědné místo, kde svou poctivou a svědomitou službou může získati cenné poznatky pro naše vyšetřovací oddělení.“
  • Noví zájemci o práci u vězeňské stráže museli splňovat tato kritéria: Věkové rozmezí bylo stanoveno na 21–30 let, směl být přijat pouze československý státní občan oddaný lidově demokratickému zřízení a občansky bezúhonný. Muži za sebou museli mít vojenský výcvik.
  • V říjnu vešel v platnost Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (č. 231/1948 Sb.). Tvořilo jej 38 paragrafů a už první z nich pojednával o vlastizradě. Na jeho základě byli souzeni a trestáni političtí vězni.
  • Dne 26. října 1948 byla na základě zákona č. 232/1948 Sb., o státním soudu, zahájena činnost Státního soudu Brno, pod který vedle krajů Brno, Jihlava, Olomouc a Ostrava spadal rovněž Gottwaldov. Hlavní přelíčení probíhala mimo jiné právě i v Uherském Hradišti. Státní soud působil do 1. ledna 1953.
  • Vzpomínky na období srpna 1948: Bohuslav Koukal, který se do vězení v Uherském Hradišti dostal díky účasti na pouti na Svatý Hostýn v srpnu 1948 a členství v Orlu, vzpomíná na výslechy prováděné Aloisem Čáněm v knize Příběhy třetího odboje: „Když jsem měl rozbité šlapky od baštonády, tak mě Čáň strčil do bot takové plechy. Nevšiml jsem si, že k tomu vedou šňůry.“ V archivních materiálech najdeme i další Koukalovy vzpomínky na výslechy vedené Aloisem Čáněm: „Když při výslechu odepřel podepsat výpověď, kterou si Čáň s Marečkem sami formulovali, byl povalen na kavalec a oběma vyšetřovateli za pomoci několika dalších, jejichž jména nezná, byl nějakým gumovým předmětem bit po holých šlapkách a potom do něj byl pouštěn elektrický proud.“ Bohuslav Koukal byl odsouzen k 15 letům těžkého žaláře za vlastizradu podle zákona 231/48 §1, odst. 2 Sb. Kromě trestu odnětí svobody byl pak Koukalovi vyměřen ještě peněžitý trest ve výši 25 000 Kčs.

1949

  • Na počátku roku 1949 vzniklo „Krajské velitelství Státní bezpečnosti Gottwaldov, toho času se sídlem v Uherském Hradišti“ (oficiální název), které z velké části personálně i umístěním plynule navázalo na předchozí Oblastní úřadovnu StB. Krajským velitelem se stává Ludvík Hlavačka. I když se později krajské velitelství přestěhovalo do budovy Okresního národního výboru, Franklovka StB sloužila i v dalších letech (přinejmenším do roku 1952, kdy bylo Krajské velitelství přesunuto do Gottwaldova, možná však až do roku 1960, kdy objekt převzala Střední uměleckoprůmyslová škola). Podle dochovaných svědectví právě v objektu Franklovky docházelo k řadě krutých vyšetřování a byly zde „doma“ elektrické mučicí boty.
  • Krajské velitelství StB Gottwaldov mělo krycí název 522-A.
  • „Podle hlášení agenturní centrály k 31. lednu 1949 vypadal stav agenturní práce v KV StB Gottwaldov takto: agenturně pracovalo 21 orgánů, agenturních spolupracovníků bylo 18.“ Již v červenci téhož roku narostl počet agenturních pracovníků na KV StB v Uherském Hradišti na 47.
  • Z hlášení krajského velitele StB Hlavačky vyplývá, že v roce 1949 se rozšířily prostory, které StB v krajské věznici využívala, o 1 samotku a 4 společné cely se standardní kapacitou 43 osob, nouzově pro 78 osob.
  • Dne 11. března 1949 byl při rozsáhlé zatýkací akci StB proti „štábům“ organizace Světlana zatčen obchodník Alois Pohunek, který patřil k užšímu vedení Světlany-Makyty. Zemřel ještě v noci téhož dne ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti za nevyjasněných okolností – podle StB se ve vazbě oběsil, ale následné lékařské ohledání, které nechala tajně udělat rodina, tomu odporuje.
  • „Skutečnost je horší než mrtvé litery.“ Věta ze zprávy doktora Jaroslava Horňanského, senátního předsedy státního soudu v Brně, ze 14. března 1949. Výsledek kontroly vyšetřovacích praktik používaných ve věznici poukazuje na to, že zde probíhaly brutální a nelegální praktiky proti vězňům. „Týrání vězňů není dovoleno, ale je trestné,“ upozorňuje mimo jiné ve své zprávě Horňanský.
  • V dubnu 1949 se po zranění dosavadního velitele Ludvíka Hlavačky krajským velitelem StB v Uherském Hradišti stává Milan Moučka (1922–2009). Následně v říjnu 1949 je přeložen do Ruzyně a pověřen přípravou procesu s Miladou Horákovou (podílel se také na akci Kámen, procesech se skupinou Světlana či s Rudolfem Slánským a spol.), od února 1951 velitelem vyšetřovacího sektoru VI B. V roce 1956 byl propuštěn ze služebního poměru, pracoval jako vedoucí oddělení mezinárodních vztahů v Závodech průmyslové automatizace. V 90. letech byl trestně stíhán, stíhání však bylo zastaveno, neboť se na něho vztahovala amnestie z roku 1960.
  • Po Milanu Moučkovi je opět od 15. června 1949 až do 19. října 1950 nadále velitelem Ludvík Hlavačka, po Hlavačkovi je velitelem do 1. července 1952 Antonín Prokeš. Vyjádření Antonína Prokeše k osobě Ludvíka Hlavačky (nedatováno, patrně mezi lety 1955 až 1957, dostupné v Archivu bezpečnostních složek): „Na výzvu kádrového odboru min. vnitra (s. Anděra) podávám toto vyjádření k osobě s. generála H l a v a č k a Ludvíka: (…) Pokládal jsem s. Hlavačku za schopného velitele, houževnatého a straně oddaného komunistu. Ke mě se choval také upřímně, alespoň mě není až na případ s. Hromečkové (provdané Jelínkové) znám žádný případ, kdy by se ke mě zachoval neupřímě. Prostě jeho chování vůči mojí osobě bylo vždy slušné, kamarádské a nemohu si v žádném případě na nic stěžovat. Od soudruhů jsem ovšem slyšel řadu námitek a také sám jsem poznal některé jeho charakterové vady, i když vůči mojí osobě se nijak neprojevovaly. Tak již v roce 1945, nebo začátkem roku 1946, kdy velitelem na oblasti v Uh. Hradišti, pod kterou jsem také já služebně patřil, byl velitelem s. Vladimír B r a b l í k, bylo mě soudruhama sděleno, že Hlavačka ve své touze stát se velitelem využil chyby (správněji závady) s. Brablíka, který se opil, podal na tohoto hlášení a tím se stal velitelem on a Brablík byl sezasen a dělal v této době vlastně jen kancelářskou sílu. Bylo mu to vytýkáno proto, že v této době bylo málo opravdových komunistů u StB a o vojenské disciplíně nebylo ani řeči, takže se všechno vyřizovalo soudružsky. Jeho postup v tomto případě byl hodnocen jako nesoudružský. Dalším takovým bodem byla neshoda mezi s. Hlavačkou a s. Aloisem G r e b e n í č k e m. Z čeho tato neshoda skutečně povstala, nevím. S. Grebeníček mě vyprávěl celou příhodu o tom, že s. Hlavačka se ucházel o jeho manželku v době, kdy byla ještě svobodná (vdova) a proto, že ho odmítla a dala přednost jemu Grebeníčkovi, proto že ho s. Hlavačka stále pronásleduje.“
  • Ve dnech 16.–24. června 1949 probíhá hlavní líčení s obviněnými v rámci akce Hrad, která se týkala odbojové skupiny Blaník. Ta vznikla kolem Orla a lidové strany, členové pocházeli převážně z okolí Velkých Karlovic. Výslechy zatčených prováděli pracovníci KV StB v Uherském Hradišti, jimž bylo vyšetřování akce Hrad v kraji Gottwaldov svěřeno. Podle Aloise Grebeníčka bylo právě při této akci uherskohradišťské StB použito největší násilí. Jejím řízením byli pověřeni Alois Čáň a Jan Mareček s dohledem krajského velitele Ludvíka Hlavačky. Všichni obvinění ze skupiny Blaník byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v různé délce trvání.
  • Během roku 1949 režisér K. M. Walló natáčí budovatelský film Veliká příležitost, který na několika záběrech ukazuje exteriéry hradišťské věznice a fragmenty justičního paláce, především pak v autentické dobové podobě soudní síň.

1950

  • První pokus o zatčení velitele odbojové skupiny Hory Hostýnské, která byla založena v červnu 1948, Miloslava Pospíšila podnikla StB v srpnu 1950, kdy Pospíšil v přestřelce s pracovníky StB jednoho z nich, Vincence Šimčáka, zastřelil. Pospíšil se poté ukrýval až do února 1951, kdy jej zatkli pracovníci SNB na nádraží ve Valašském Meziříčí. Bývalý vyšetřovatel z Uherského Hradiště Karel Hovězák vzpomíná: „Akce Hory Hostýnské se však rozrostla ve velkou skupinu, která byla pak realizována za dlouhou dobu, což stálo velké náklady, a především ztrátu dobrého příslušníka MV, vrch. strž. Vincenta Šimčáka, kterého Pospíšil při pomníku partyzánky v Hostýnských horách zastřelil. Ve skupině Hory Hostýnské byla bohužel také celá řada dělníků i členů strany. Jak k zapojení těchto lidí do této protistátní organizace, tak k jejich odsouzení, a především ke ztrátě soudruha Šimčáka by bývalo nemuselo dojít, kdyby Hlavačka nám dal tehdy příkaz k likvidaci Pospíšila.“
  • Do Uherského Hradiště se dostaly také ženy zatčené v souvislosti s činností skupiny Hory Hostýnské, např. Karolína Křepelková, která již za války pomáhala partyzánům. Další ženou vězněnou v uherskohradišťské věznici byla paní Pospíšilová, jejíž syn Miloslav byl 4. září 1951 popraven v Pankrácké věznici.
  • Se členy Hor Hostýnských se v uherskohradišťské věznici setkal kněz Vašíček: „Mohu potvrdit, že jsem se setkal ve vězení s muži z Hor Hostýnských, kteří nesli své břemeno při výsleších statečně.“
  • Dvěma členům Hor Hostýnských, Sojkovi a Perutkovi, se podařilo z věznice v Uherském Hradišti utéct i přes vysoké zdi obklopující areál věznice. Využili toho, že personál věznice zabil prase, které zpracovávali v jiné části věznice. Přes vězeňský dvůr se dvojice dostala ke spadlému stromu, díky čemuž se dostali přes zeď, zastavili auto a prchali co nejdál od věznice. Zanedlouho se ale díky udáním vrátili zpět.
  • Někteří členové Hor Hostýnských byli posláni do kroměřížské psychiatrické léčebny ke zkoumání jejich duševního stavu. Jedním z nich byl Ladislav Smékal, který se do Kroměříže dostal na konci května 1950.
  • Na konci dubna 1950 se konal soudní proces se členy skupiny Světlana v tehdejším Gottwaldově ve Velkém kině. Soudní líčení bylo veřejné, ovšem s předem pečlivě vybraným obecenstvem. V tomto procesu bylo souzeno celkem 24 členů odbojové skupiny. Byli mezi nimi Rudolf Lenhard, Antonín Janošík, Antonín Doležal, Ladislav Důbrava, Marie Rajnochová, Marie Vajdová, Alois Líbal a další. Obviněný Rudolf Lenhard nebyl po předchozích výsleších schopný samostatné chůze, musel být do jednacího sálu přinesen spoluvězni. Lenhard a Janošík byli odsouzeni k trestu smrti oběšením za velezradu. Ostatní obžalovaní dostali tresty odnětí svobody v různé délce trvání. Celkem byli členové Světlany odsouzeni na 363 let a peněžitým trestům v konečné výši téměř šest set tisíc korun.
  • Další část světlanářů byla souzena v Uherském Hradišti v místní sokolovně v květnu 1950. V této skupině byli souzeni např. Josef Matúš nebo František Mana. Matúš podobně jako Lenhard nebyl schopen po předchozím krutém zacházení stát na nohou. Jeho obhájce se snažil na počátku soudního líčení o umožnění sedět při odpovídání na otázky soudu. Matúšovi sezení dovoleno nebylo. Josef Matúš i s Františkem Manou dostali trest smrti. Proti trestu smrti pro Matúše byl jediný člen soudní poroty, soudce z lidu Jan Lapčík. Další členové tresty odnětí svobody v různých délkách od 7 do 24 let, a jako v prvním případě vysoké peněžité tresty. Josef Matúš nakonec dostal milost v podobě doživotního vězení. Františku Manovi milost udělena nebyla a stal se tak dalším členem Světlany popraveným na dvoře věznice v Uherském Hradišti.
  • Třetí skupina členů odbojové skupiny byla souzena v divadelním sále ve Vsetíně v červenci 1950. Stejně jako v předchozích soudních líčeních se světlanáři i zde bylo předem pečlivě vybráno obecenstvo z řad lidu. Tady byli obžalováni např. Alois Šimara, Karel Zámečník nebo Timofej Simulenko (ten jako sovětský občan nakonec popraven nebyl vzhledem k potížím, které by po jeho popravě mohly nastat). Jeden z dalších odsouzených, Josef Fojtík, na soud ve Vsetíně později vzpomínal: „Když nás ráno vodili a procházeli jsme uličkou lidí, tak nám někteří plivali do obličeje a škaredě nadávali. Jednání bylo bouřlivé. Při vynášení rozsudků dělníci při každém rozsudku tleskali, hlavně trestům smrti. Já jsem dostal dvacet pět let a dvacet tři tisíc korun pokuty.“
  • Antonín Janošík, Rudolf Lenhard a František Mana, členové organizace Světlana, byli odsouzeni k trestu smrti za velezradu, vyzvědačství, vydírání a veřejné násilí. Dne 24. října 1950 byli na nádvoří hradišťské věznice oběšeni.
  • Čtvrtý a poslední soudní proces v rámci skupiny Světlana se konal opět ve Velkém kině v Gottwaldově. Obžalovaných bylo celkem 28 osob, mezi nimi i Jaromír Vrba, účastník odboje za druhé světové války. Vrbova situace byla ztížena tím, že při přestřelce ve Vsetíně smrtelně zranil pracovníka StB strážmistra Bohumila Hýla. Kromě Vrby byli souzeni např. Josef Minks, Zdeněk Roháč nebo Anna Netopilová. Trest pro Vrbu byl víceméně jasný ještě před začátkem soudu kvůli zastřelení Hýla. Jaromír Vrba byl odsouzen k trestu smrti. Minks, Roháč a Netopilová byli dosouzeni na doživotí a ostatní obžalovaní k trestům ve výši od 12 do 25 let vězení. Vrba se proti rozsudku odvolal, ale jeho odvolání bylo zamítnuto Státním soudem v Brně. Lékař Miroslav Hladiš, který Jaromíra Vrbu ošetřil během jeho ukrývání před Státní bezpečností, byl odsouzen ke čtrnácti letům odnětí svobody.
  • Vykonání rozsudku nad Jaromírem Vrbou bylo provedeno na dvoře uherskohradišťské věznice dne 19. prosince 1950.

1951

  • Dne 21. dubna 1951 poměrně nevýznamná událost, kdy byli v západních Čechách v blízkosti státních hranic u obce Starý Hrozňatov zadrženy hlídkou pohraniční stráže tři osoby, které se nemohly prokázat povolením pro vstup do pohraničního pásma, spustila další akci, a to akci Včela. Jednalo se o manžele Bohumila a Františku Mrtvé z Uherského Brodu a Josefa Hurbiše z Bánova. Jejich případ byl po asi dvou týdnech předán nejprve Okresnímu velitelství Národní bezpečnosti v Uherském Brodě a následně 17. května 1951 pak Krajskému velitelství Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti.
  • Dne 27. dubna 1951 byli popraveni Alois Šimara a Karel Zámečník, členové organizace Světlana.
  • Alois Grebeníček opustil pozici zástupce vyšetřovacího oddělení v Uherském Hradišti a odešel od StB.

1953

  • Po amnestii nového prezidenta republiky Antonína Zápotockého ze 4. května 1953 dochází k hromadnému propouštění vězňů. Amnestie se z velké části netýkala politických vězňů. Z hradišťské věznice bylo propuštěno 475 osob.
  • Velitelem Útvaru výkonu vazby se stal podporučík Ferdinand Řezníček a jeho zástupcem byl zvolen vrchní strážmistr Václav Vrága. Pět velitelů směn mělo k dispozici celkem 50 strážných.
  • Příslušník StB Ludvík Hlavačka se stal velitelem Pohraniční stráže. Zásadní je jeho úloha při vytváření železné opony, tzv. stěny smrti.

1954

  • Teprve až roku 1954 byly do všech cel postupně instalovány turecké záchody se splachováním ovládaným z chodby. Do této doby stál v rohu místnosti žanek – kýbl, který sloužil pro veškerou hygienu na cele. Vězni dostávali jen omezené množství vody. Pokud dozorci vězňům nevětrali, což byl kvůli bezpečnosti speciální úkon, na cele to výrazně zapáchalo.

1955

  • Ludvík Hlavačka se stal náměstkem ministra vnitra.

1956

  • Výpověď bývalého vyšetřovatele StB Karla Hovězáka ze dne 18. září 1956: „Podle mého názoru lidé, kteří nejvíce porušovali soc. zákonnost a dávali k tomu rozkazy, zastávají dnes vysoce zodpovědné funkce a na porušování socialistické zákonnosti dopláceli orgánové, kteří jejich rozkazy prováděli a mnohdy také nesprávnost takových rozkazů nedovedli prohlédnout. U nás u orgánů políček vyšetřovancům byla běžná věc, ovšem příkladně používání elektrických botů nebyl výstřelek, nýbrž systém vyšetřovací práce, který trval podle mých znalostí nejméně rok, a to na bývalých oblastní úřadovně MV v Uh. Hradišti.“ – ABS, fond Inspekce Ministerstva vnitra ČSSR (A8), inv.j. 459.
  • Alois Grebeníček ve své výpovědi z roku 1956 uvádí, že vyslýchal v rámci akce Hrad profesora náboženství Josefa Poula, ale pro svou údajnou měkkost byl nahrazen Čáněm a Marečkem, kteří jej pak podle Grebeníčkových slov „… dobili až téměř k smrti.“

1957

  • Objevila se Zpráva o používání nesprávných metod na KV StB Uherské Hradiště, která pobízela k prošetření Ludvíka Hlavačky.

1958

  • Dne 6. března 1958 začalo v budově Krajského soudu v Uherském Hradišti hlavní přelíčení se členy údajné protistátní skupiny „Jan Novosad a spol.“ – obvinění spočívalo v trestných činech jako pořádání spiritistických seancí, vyznávání kosmopolitismu, nedovolené sdružování. Předsedou trestního senátu byl JUDr. Antonín Fornůsek, soudce z lidu zastupovali Josef Kuřimský a František Kartous, zájmy státu hájil krajský prokurátor JUDr. Ladislav Jelínek.

1960

  • Krajská soudní věznice byla zrušena 30. září 1960. Vězni byli eskortováni do krajské věznice v Brně.
  • Reforma veřejné správy vycházející ze zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, mimo jiné zrušila Gottwaldovský kraj. Většina jeho dosavadního území připadla nově zřízenému kraji Jihomoravskému se správním centrem v Brně. Navazující uzákoněné nařízení ministra spravedlnosti stejným způsobem reorganizovalo justiční správu, takže dosavadní krajské soudy přesídlily do sídel nových krajských národních výborů (KNV).
  • V budově bývalého krajského soudu tak od roku 1960 sídlil okresní soud, okresní prokuratura a státní notářství, převážně ve vězeňské části pak mělo kanceláře Okresní oddělení Sboru národní bezpečnosti (SNB) – zabíraly 29 místností o celkové rozloze 822 m2.
  • Další prostory areálu sloužily jako skladiště pro potřeby Vnitřní stráže ministerstva vnitra (celkem 114 místností, 2075 m2), ale záhy byly shledány k tomuto účelu jako nevhodné, protože podlahy neměly potřebnou nosnost a charakter stavby neumožňoval využití potřebné mechanizace, takže přemisťování materiálu „…vyžaduje pouze ruční přepravu a v současné době (v roce 1964) je objekt vnitřní stráží uvolněn.“
  • Rovněž tak vězeňská správa areál zcela neopustila a využívala jeho část jako sklad intendančního materiálu, navzdory potížím zmiňovaným výše.

1962

  • Okresní výbor KSČ v Uh. Hradišti se v první polovině 60. let zabýval nevhodným umístěním Střední uměleckoprůmyslové školy. Ta v Uh. Hradišti sídlila v několika různých objektech od roku 1952. Řešením měl být přesun školy do novostavby v Gottwaldově (Zlíně), investiční záměr ve výši 7 milionů Kčs byl ale nakonec nadřízenými orgány vyhodnocen jako finančně neúnosný. V roce 1964 tak situaci školy vyřešily prostory justičního paláce uvolněné okresním soudem. Škola zde sídlí dodnes, v roce 1993 po odsunu policie (původně SNB) obsadila i zbylou část justičního paláce.

1980

  • V návaznosti na urbanistickou a architektonickou studii vznikly další plány na využití věznice. Jejich podstatou bylo přetvoření objektu na Dům služeb. Přestavba objektu měla začít na konci roku 1984. V přízemí se měla nacházet samoobslužná prádelna nebo chemická čistírna, první patro bylo vyhrazeno pro jednotlivé dílny a služby (provaznictví, kožešnictví, šití přikrývek, pohřební služba, knihař, oprava deštníků apod.), do druhého patra byly situovány kanceláře a zasedací místnosti. Prostor kaple měl sloužit jako výstavní síň. Celá přestavba se nakonec nerealizovala z dosud neznámých důvodů.

1989

1993

  • Miroslav Grebeníček, syn bývalého bachaře a vyšetřovatele Aloise Grebeníčka, se stal předsedou KSČM. Tuto funkci později vykonával až do roku 2005.

1994

  • V roce 1994 byl v souvislosti s používáním brutálních a nelegálních metod ve věznici v Uherském Hradišti vyslechnut Bohumil Zhof, na němž měli být během výslechu použity tzv. elektrické boty. Rány elektrickým proudem měl dostávat od vyšetřovatele Navrátila a později od Aloise Čáni.
  • Město Uherské Hradiště areál v roce 1994 odprodalo Vězeňské službě ČR pod příslibem jeho přeměny na vazební věznici s okresním soudem a státním zastupitelstvím. Projekt nebyl realizován.
  • Areál byl dne 14. října 1994 prohlášen za nemovitou kulturní památku.

1997

  • V roce 1994 vznesl vyšetřovatel obvinění a začal stíhat tři bývalé vyšetřovatele StB za to, že v 50. letech v hradišťské věznici při výsleších mučili vězně. Kromě Aloise Grebeníčka, jehož syn byl v té době předsedou KSČM, šlo ještě o Vladimíra Zavadilíka a Ludvíka Hlavačku.
  • V červenci 1997 začalo u zdejšího Okresního soudu hlavní líčení. Proces byl ovšem odročen, neboť ani jeden ze tří obžalovaných se k soudu nedostavil.
  • V březnu 1998 byl proces opět odročen, za další čtyři měsíce byl z projednávání vyčleněn jeden z obžalovaných a v červnu 1999 rozhodla předsedkyně senátu Radomíra Veselá, že bude Grebeníčkův případ projednávat samostatně. Obhájce však předložil soudu lékařskou zprávu o jeho špatném zdravotním stavu. Po dalších odročených jednáních a obstrukcích bylo stíhání zastaveno, neboť Alois Grebeníček zemřel.

2002

  • Novým správcem vězeňské části areálu se stal Okresní soud.

2006

  • Žádost Města UH adresovaná Ministerstvu spravedlnosti (min. Pavel Němec) o zahájení jednání o případném převodu zpět na Město UH.
  • Ministerstvo spravedlnosti rozhodlo o nepotřebnosti majetku.
  • Premiéru měl časosběrný dokument Kristiny Vlachové Kauza Uherské Hradiště zkoumající polistopadové osudy tří vyšetřovatelů StB z Uherského Hradiště – Aloise Grebeníčka, Vladimíra Zavadilíka a Ludvíka Hlavačky.

2007

  • Série jednání ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila s hejtmanem Zlínského kraje Liborem Lukášem a starostou města Liborem Karáskem o převodu věznice na Město UH (starosta k tomu pověřen usnesením zastupitelstva) a dalších, včetně ministerstva financí.
  • V té době se objevil také nápad vytvořit v části věznice rockový klub, což neodmítla ani hradišťská pobočka Konfederace politických vězňů.

2008

  • V závěru roku schválilo zastupitelstvo Města UH záměr převodu objektu na Město UH a postupu předtím stanoveného schůzkou zástupců Města UH, ministerstva spravedlnosti a ministerstva financí. Ten mj. řešil přesun některých odborů Městského úřadu z budovy Okresního soudu do budovy věznice.

2009

  • Z dalších jednání vyplynula nabídka převodu na Město UH s možností splátkového kalendáře. Zastupitelstvo schválilo částku 16,5 mil. Kč za zpětné nabytí věznice. K dohodě však nedošlo, neboť cena dle odhadu byla asi dvakrát vyšší.
  • Ministerstvo spravedlnosti za jednu z možností označilo i prodej ve veřejné dražbě s vyvolávací cenou 32 mil. Kč. Tato možnost podnítila vznik občanské iniciativy Memoria žádající důstojné využití areálu.
  • Město UH bylo v důsledku vývoje ochotno přistoupit pouze na bezplatný převod majetku. Usnesení zastupitelstva zmiňuje závazek v části bezplatně nabytého areálu „zřídit muzeum připomínající utrpení nespravedlivě odsouzených vězňů v období totalitních režimů a umístění vzdělávací instituce“.
  • Režisér Ján Novák ve věznici natáčí film Klíček.

2010

  • Senátoři z regionu Antonín Seďa a Jaroslav Plachý se na začátku roku neúspěšně pokusili prosadit jednorázový zákon o bezúplatném převodu věznice na Město UH.
  • Po dalších jednání ministerstvo spravedlnosti (min. Daniela Kovářová) opět přislíbilo převod na Město UH za 16,5 mil. Kč, které bude možno hradit ve splátkách. V květnu převod za tuto částku schválilo zastupitelstvo. K převodu bylo zapotřebí prohlášení Okresního soudu o nepotřebnosti majetku a souhlas ministerstva financí s prodejem za kompromisní cenu. Okresní soud však pod hrozbou povodní přesunul do věznice část svých archiválií, čímž padla podmínka nepotřebnosti objektu.

2011

  • Okresní soud sděluje, že podle vyhledávací studie, kterou si zadal, je nejoptimálnější variantou řešení potřeb OS využití prostor věznice. Město UH si obstaralo „ideovou studii umístění Muzea totalitních režimů v části areálu“ a znovu zaslalo žádost o vyjádření OS o nepotřebnosti objektu. Okresní soud sdělil, že počítá s rekonstrukcí pro vlastní potřeby a připouští přeměnu části areálu (nejvíce autentických prostor) v Muzeum totalitních režimů.
  • Za této situace zastupitelstvo zrušilo usnesení o odkoupení věznice a potvrdilo, že ustupuje od zájmu nabýt areál do svého vlastnictví a spokojuje se s ujištěním, že v jeho části bude možné zřídit muzeum.

2012

  • Memoria pořádá výstavu Minulost za zdí v budově Krajského úřadu ve Zlíně s cílem zvýšit povědomí o tématu věznice.

2014

  • Město UH se obrací na ministerstvo spravedlnosti (min. Helena Válková) s naléhavou žádostí o řešení stavu věznice.
  • Začátek intenzivního využití objektu pro příležitostné prohlídky a kulturní i pietní akce v režii spolku Memoria.
  • Dne 21. června 2014 měla ve Slováckém divadle premiéru inscenace v režii Břetislava Rychlíka, tzv. cimbálmuzikál, Cena facky aneb Gottwaldovy boty na motivy povídkové knihy Josefa Holcmana.

2015

  • Z kraje roku Město UH urguje odpověď od ministerstva spravedlnosti. V březnu odpovídá ministr spravedlnosti Robert Pelikán – MS konstatuje nepotřebnost objektu a má zájem ho prodat městu nebo soukromému subjektu. Starosta města Stanislav Blaha zve ministra k návštěvě věznice.
  • V létě věznici navštívil ministr kultury Daniel Herman, rozeběhla se další jednání.

2016

  • V květnu si areál prohlédl také ministr financí Andrej Babiš.
  • Další jednání mezi Městem UH zastoupeným starostou Stanislavem Blahou a státními institucemi vyústila v podpis Memoranda o spolupráci ve věci budoucího využití areálu bývalé věznice v Uherském Hradišti.
  • Bez ohledu na využití dalších prostor Memorandum předpokládá vyčlenění historicky nejcennějších částí pro vznik Muzea totality (pracovní název).

2017

  • Objekt je v souladu s Memorandem převeden do správy Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.

2018

  • Na základě prostorové studie a souhrnu potřeb veřejných institucí v Uh. Hradišti vybírala dislokační komise z několika variant využití objektu. Rozhodnutí určilo, že v obnoveném areálu má sídlit Muzeum-památník (pracovně „Muzeum totality“), Okresní soud, Probační a mediační služba, Okresní státní zastupitelství (a ve svých stávajících prostorách také Střední uměleckoprůmyslová škola).

Areál v současnosti prochází komplikovaným procesem přeměny, který by podle současných předpokladů měl být ukončen jeho otevřením v nové podobě v roce 2028. Aktuální i plánované kroky je možné sledovat na webu ÚZSVM.