Reflexe z promítání filmu Klíček v kině Hvězda – třetí závěrečné projekce z edice celovečerních filmů natočených v hradišťské věznici.
Nikdy jsem neviděla prázdné autobusové nádraží. Řidiči prodávají jeden lístek za druhým, stovky lidí přecházejí přes možná nejrušnější z uherskohradišťských přechodů pro chodce, skoro každý nesoucí igelitové tašky z přilehlých supermarketů. Na víceproudové silnici neustále někdo troubí a asi tisíc studentů přihlíží této scenérii z oken gymnázia.
Obrovský komplex tyčící se ještě vysoko nad zdi ověnčené ostnatými dráty se již stal součástí městského života. Ne ale tou aktivní. Dříve předimenzovaná věznice, v níž bylo drženo i dvakrát až třikrát více vězňů, než dokázala obsáhnout její kapacita, nyní zeje prázdnotou. Přirovnala bych ji spíše k haldě kupících se náhodně i nenáhodně popsaných papírů na psacím stole. Vidíte ji, žijete s ní v naivní symbióze, a dokonce jste si jisti, že jednou s ní budete muset pohnout. Nevíte ale jak, přemýšlíte, zda mezi listy nenajdete vzpomínku, jež není hodna vyhození. Ale stejně tak, jak by nenávratně shořela v kamnech, nikdy ji nebude člověk schopen objevit, pokud se v papírech nezačne hrabat. Stojí za to hledat a stojí za to nezapomínat. V tomto případě rozhodně neplatí, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. I když se zdálo, že tomu tak bylo dlouhá léta.
Stojí za to hledat a stojí za to nezapomínat.
Iniciativa Memoria vznikla právě proto, aby nechala opadanou omítku věznice znovu promlouvat. Sfoukává prach z původně lesknoucích se dlažeb chodeb, o jejichž čistotu se zaručovalo nespočet vězňů na svém posledním tažení. Díky lidem, které nenechávají promlčené osudy chladnými, je konečně slyšet hlas, který byl mnohými pro pozdější přežití nutně vytěsněn. Podstatné jsou totiž i pouhé střípky vzpomínek.
A věci se skutečně dávají do pohybu – vznikl projekt, díky kterému má věznice sloužit všem. Jak řekla na jednom ze setkání předsedkyně spolku Memoria Anna Stránská: „Dřív lidé chtěli ven, my teď chceme dovnitř.“ Jedna z největších katastrof v Uherském Hradišti a zároveň místo evropského kontextu konečně začne plnit své pokání a bude nástrojem dobra, ne strašákem poukazujícím na skutečnost, že se jen těžce vypořádáváme s naší minulostí. Možná jen neznáme způsob, jakým k dějinám přistupovat.
Ve stejném roce, jako vznikla iniciativa za obnovu areálu věznice, měl na Letní filmové škole premiéru film Klíček slovenského režiséra Jána Nováka, natočený právě v tomto nechvalně proslulém uherskohradišťském komplexu. Později šel i do kin, pro svůj neúspěch ale zanedlouho zmizel ze světa a nyní je nedohledatelným. Přes to všechno se však právě Memoria spojila s autory a tento snímek navzdory jeho kontroverzi znovu vytáhla na světlo. Jeho projekci 24. února 2022 spojila nejen s besedou o historii, současném stavu i budoucnosti věznice, ale také s diskusí, kde byli hosty producent Pavel Paleček a představitel jedné z hlavních rolí a herec Slováckého divadla Tomáš Šulaj. Nebudu lhát – právě samotná kontroverze a špatné zvěsti o nadcházejícím filmovém zážitku mou pozornost a zvědavost přitáhly ještě více.
Toto neviditelné dílo mělo znovuotevřít téma problematiky věznice původně postavené na okraji města, nyní přehlížené v samotném centru. Autoři cílili především na otupělou mladou generaci, která k tomuto místu nemá žádný vztah. „Film byl pokusem dostat tématiku mezi studenty. Dokumenty vyhledává zkušený divák,“ řekl producent Pavel Paleček. A já se na film nedívala ani uměleckým, ani historickým okem. Od toho tu jsou jiní.
Samotná zápletka je možná triviální, umožnila však zasazení klasických osudů do místa s historií, běžného lehkovážného a neznalého městského života do dění ve věznici několik desítek let zpátky – konkrétně do let padesátých, která historikové popisují jako ta nejšílenější. Mladý pár Dominika a Jakub se stávají oběťmi tvrdých praktik bachaře Koníčka naprosto dehonestujících lidskou důstojnost, která jako by za kovovými vraty neexistovala. Nemělo smysl nikoho volat. Nikdy nikdo nepřišel. Maximálně přiletěla rána. Psychické i fyzické ničení se stávalo denním chlebem – kolikrát tím jediným chlebem, jenž byl k dostání. A zločiny proti lidskosti se zdaleka netýkaly pouze vězňů. I jakýkoliv přešlap osob z řad StB, sebemenší krůček naznačující, byť jen minimální neoddanost nebo nesouhlas končil rychlým řešením. Lidský život byl naprosto bezcenný. Pro dnešního člověka nepředstavitelné, že?
Lidský život byl naprosto bezcenný.
Svoboda svou vzácnost nalézá v křehkosti. Období komunismu odhaluje pouhou část historie a ani boje o život, svobodu a základní lidská práva nejsou pro svět pasé. To, co máme, není samozřejmostí a to, co bylo, opravdu není pouhou minulostí. Konkrétně v dnešních dnech na nás rouška nejistoty a strachu padá znovu a znovu, více, než jsme za posledních pár desítek let byli zvyklí. Proto bychom opět měli hledat otázky i odpovědi právě při pohledu na paralely mezi situací aktuální a situací „vyřešenou“, bylo by naivní si myslet, že se řešení dokážeme dobrat sami. Ne toho, jenž ruku v ruce kráčí s uvědoměním a poučením. A my jsme generací, na kterou konečně apeluje několik stran či několik aktivních jedinců, protože tu je konečně ta možnost nemlčet.
Oni můžou a nezůstávají jen u slov právě proto, abychom mohli i my.
Magdaléna Ordeltová, studentka Gymnázia Uherské Hradiště, zveřejněno 10. 3. 2022