Miluji stromy a podezřívám je, že jsou moudré; rovněž věznice jsou mi sympatické, pokud byly zrušeny
Text Jana Skácela: Malá recenze na blba (z posmrtně vydané knihy Třináctý černý kůň)
Vracel jsem se domů, šel jsem pěšky a měl jsem dobrou náladu. Bylo mi moc hezky. Bylo mi hezky, protože jsem dokázal utéct kamarádům a odejít z hospody v pravý čas.
Odejít v pravý čas je velké umění a nepodaří se to vždycky. Mnozí státníci by o tom mohli písně zpívat. Nejde jenom o to kdy, ale také jak. Australský ministerský předseda odešel po mořském dně.
Já jsem šel radši po ulici. Svítil asfalt a svítily hvězdy. Po jedné straně vozovky byl park s velikými starými stromy, po druhé straně dlouhá budova bývalé věznice. Obé zvyšovalo moji radost. Miluji stromy a podezřívám je, že jsou moudré; rovněž věznice jsou mi sympatické, pokud byly zrušeny. Z téhle udělali skladiště. Mříže ponechali. Dříve tam byly proto, aby nikdo nemohl ven, teď jsou tam proto, aby nikdo nemohl dovnitř. Taková změna funkce, zdánlivě nepatrná, naplňuje člověka optimismem.
Není divu, že jsem si hvízdal vesele do kroku.
Pak jsem uviděl ty milence. Stáli ve vratech činžovního domu a prostupovali se. Svět pro ně nebyl, ale hlavami podepírali nebe, aby nespadlo. Přestal jsem hvízdat a snažil jsem se projít okolo nich co nejrychleji. Abych nevyrušoval.
Otočil jsem hlavu a díval jsem se moudře na ty stromy.
Moudré stromy se dívaly na mne.
Takže chvíle se skládala z moudrosti, lásky, bývalého vězení a starých stromů. V okamžiku, když se to všechno poskládalo v akord, uslyšel jsem chlapecký hlas:
„Počkej chvilku, Terezko, jde tady nějakej blb.“
Pohoršeně jsem se ohlédl. Ale ulice byla liduprázdná a omyl vyloučen.
Zveřejněno 7. 2. 2022, v den výročí 100 let od narození Jana Skácela