Rozhovor o věznici v časopisu studentů Gymnázia UH Truňk

    Aktuálně: Věznice – Rozhovor studentky Alžběty Blahové s Annou Stránskou, předsedkyní spolku Memoria – Iniciativy za důstojné využití věznice Uh. Hradiště.

    Cesta klidným krokem od hlavního vchodu Gymnázia ke vstupní bráně věznice je dlouhá přibližně 250 metrů a při pohledech z některých učeben přes skla oken (obzvláště až ptačí perspektivy může člověk dosáhnout při výhledu z modrého patra hlavní budovy) nejde nezařadit do obrazu budovu věznice. Jedním bokem ji tvaruje Velehradská třída, z části sousedí s autobusovým nádražím a je přímo napojena na Uměleckoprůmyslovou školu, která byla dříve justičním palácem a kde padaly rozsudky později vykonané právě ve věznici. Je ze všech stran obemknuta pohybem a ruchem a tím víc kontrastuje její vzezření–vyzařování, které má výrazný pohyb zase jakoby vnitřní, hluboký a mnohogenerační (lze si představit tu osu vodorovnou, pohyb vody v Moravě a ulic a potom vertikálu jako pohyb let). Věznice stojí v centru města naprosto svébytně a nezpochybnitelně.

    Historii věznice shrnu jen stručně, přestože by si zasloužila stránky a stránky detailního textu. Postavena byla na konci 19. století po požáru tehdejší věznice, která měla nedostatečnou kapacitu a také nevyhovující polohu (ve Františkánské ulici hned vedle kláštera, kam vězni utíkali). Za první republiky tady byli vězněni například účastníci tzv. hodonínské stávky. Během 2. sv. války budovu využívalo gestapo jako shromaždiště vězňů před transportem do koncentračních táborů nebo do brněnské věznice, kde se popravovalo (v těchto letech věznice výrazně překračovala své kapacitní možnosti). Po válce probíhaly tzv. lidové soudy, ačkoli o opravdové právní soudy se nejednalo – na nádvoří věznice byli popravováni lidé prohlášeni za kolaboranty s nacisty. Po únoru 1948 zde byli vězněni, mučeni a popravováni lidé nepohodlní tehdejšímu režimu. Byli to třeba rolníci ze Vsetínska, kteří se odmítli vzdát své půdy, nebo členové partyzánských organizací (například moravské odbojové skupiny Světlana). Mezi praktiky příslušníků StB patřilo tvrdé bití i mučení elektrickým proudem. Za jednoho z nejkrutějších vyšetřovatelů bývá považován Alois Grebeníček ze Starého Města, kterému se po revoluci podařilo nepřicházet k soudu, ke kterému byl za své činy předvolán. Věznice zanikla roku 1960 po další z reforem státní správy a od té doby stojí netknuta ve stejném stavu a chátrá.

    Více informací se bude brzy dát nalézt třeba na vznikajícím webu veznicehradiste.cz nebo skrze projekty zmíněné níže v rozhovoru s absolventkou našeho Gymnázia Annou Stránskou ze spolku Memoria, která se problematice kolem věznice dlouhodobě věnuje a které moc děkuju za její čas, jejž si pro Truňk (jako exšéfredaktorka) našla. Na Youtube je k dohledání také krátký dokumentární film Paměť ve vězení současného šéfredaktora Šimona Gogoly, kde prochází budovou Umprumky a zachycuje, jak tamější studenti vnímají (anebo nevnímají) prostor, ve kterém studují (tímto filmem si Šimon vydělal 1500 korun, pozn. red.). Naše škola sice není s věznicí fyzicky spojena, ale jakmile se člověk ponoří do její historie, má i všední procházení městem (a sezení v třídách s dobrým výhledem) nový rozsah – a třeba i v záznamu onoho koncertu na střeše, o kterém je v tomto čísle taky článek, je věznice vidět v pozadí.

    Anna Stránská • Autoportrét ve věznici v prosinci 2019

    Jak vypadaly snahy o využití věznice po jejím uzavření v roce 1960?

    Nazvala bych to spíše velkou bezradností, co si s tím objektem počít. Myslím, že do jisté míry ta samotná budova, její osud, popisuje vztah společnosti, nás všech, k dějinnosti. Dlouhá léta, a to i po 1989, to byla minulost za zdí. Přemýšlím, že vytěsnění paměti možná i hodně souvisí s tím, že komunistickému diktátu se nepodařilo vytvořit „nového člověka“, ale lhostejného člověka. Nicméně je taky fakt, že například sami vězni po propuštění podepisovali mlčenlivost – a i tak se nedivím některým, kteří zažili brutální týrání a podobně, že cestou pro obstojný život bylo přesunutí tehdy čerstvých vzpomínek do zapomnění.

    Doteď není samotný výzkum natolik komplexní, aby historici měli pokryta přesně všechna časoprostorová místa. Sama ze setkávání s pamětníky si vždy odnáším nové podněty a informace. Poslední perličkou je to, že na nádvoří věznice, kde se popravovalo, a kudy procházeli odsouzení mezi soudní síní a svou celou, si příslušníci SNB vybudovali pro relaxaci volejbalové hřiště. Antukový povrch se nedávno našel při průzkumech a díky přípravám filmového dokumentu o věznici se nám podařilo vyzpovídat jednoho bývalého pracovníka SNB, tak jsme tuto bizarnost zjistili. Je to pro mě v podobné kategorii necitlivosti, jako když část věznice byla od šedesátých let využívána jako družina a školní jídelna.

    S tím souvisí i to využívání po ukončení provozu. Část objektu sloužila zkrátka jako skladiště – ještě donedávna se zde daly najít v celách třeba různé agitační prapory, v části prostor se octly různé kanceláře, a třeba i lékařská ordinace, podle všeho kožní, do velké části byl umístěn onen Sbor národní bezpečnosti. Takže třeba v prostorech pod kaplí, která sousedí s traktem samotek, se scházely rodiny příslušníků na různé mikulášské a podobné besídky – tam, kde pár let zpět trpěli i nevinní nelidským způsobem, jen o pár metrů dále se konaly rodinné zábavy a podobně. Sousedící justiční palác brzy po ukončení provozu obsadila Střední uměleckoprůmyslová škola, která zde sídlí dodnes. V 80. letech se na městě objevily realistické plány, existují i výkresy, na přestavbu věznice na Dům služeb, místo samotek by stál obchoďák. Kladu si otázku, zda tento plán selhal jen prozaicky pro nedostatek peněz, nebo tomu stál v zádech někdo, byť ve straně, tak s určitým citem pro věc, že ten objekt „uchránil“ takové přeměně a zapomnění minulosti. Taky ještě byly plány věznici využít jako internát pro studenty Umprumky.

    Kdy a jak vznikala Iniciativa za důstojné využití věznice, spolek Memoria? A existovalo mimo ni i nějaké jiné úsilí o využití věznice, které se liší od toho, jež jsi výše popsala?

    Iniciativa vznikla koncem roku 2009, kdy hrozila veřejná dražba areálu, což by znamenalo odprodej na základě nejvyšší finanční nabídky a budoucí využití místa třeba i bez jakékoliv citlivosti, jakou si zaslouží.

    Na počátku jsme za iniciativu dali dohromady Petici za důstojné využití věznice, která nasbírala tisíce podpisů a podepsala ji řada osobností, díky ní se téma věznice dostalo i do Senátu PČR. U zrodu iniciativy stála skupina lidí, která se v daný moment tak nějak přirozeně-osudově u tématu setkala – jedním z těch, kteří dali vzniku impuls, byl například i pedagog Jaroslav Křápek.

    Snažení o důstojné využití bylo potřeba podržet déle, dodnes, a neskončit u jedné petice a pár akcí, proto jsme i postupně zformovali občanské sdružení, respektive spolek. Podařilo se už mnohé, ale je ještě potřeba vydržet. Je spousta lidí, pro které je věznice osobním tématem již dlouhodobě. Sama jsem kolem věznice chodila od svého dětství a postupně přišly zvídavé dotazy a ponořování do tématu.

    Ráda bych podtrhla, že dosavadní nadějný stav by nemohl nastat bez konkrétního úsilí celé řady jednotlivců. A to jak z řad široké občanské veřejnosti, tak i politiků demokratických stran a pracovníků nejrůznějších úrovní veřejné správy a samosprávy. Případ hradišťské věznice je živoucím důkazem, že projevovat zájem o věci veřejné má smysl.

    O jaké akce, které zmiňuješ a které ve věznici proběhly, se jedná?

    Akcí za ta léta byla ohromná řada – ať už přímo mezi zdmi či na nádvoří věznice, nebo různé typy besed a veřejných setkání i na jiných místech.

    Pro mě emočně zásadní jsou ekumenické bohoslužby na nádvoří či v kapli věznice. Za důležité považuju prohlídky během Slavností vína, respektive Dnů evropského dědictví – to věznicí vždy během dvou určených dnů prošly tisíce zájemců. Z věznice se stalo doslova dočasné muzeum. Mám v hlavě silně zapsány obrázky toho, kdy do věznice vstupují lidi v krojích, a i když mají popito a jdou z rozjuchaného města, v prostorách věznice se nálada rázem zcela proměňuje – to jsem zažila několikrát.

    A ještě zmíním – významné, více umělecky orientované, byly taky aktivity na několika ročnících Letní filmové školy.

    Co tedy bude s věznicí, jaká bude její další podoba a význam?

    Já osobně doufám, že se podaří z místa udělat Národní památník obětí totalitních režimů. Část objektu je už vymezena pro muzeum totality, ale to bych ráda považovala za pracovní název. Velmi bych si přála, aby z místa vznikla živá paměťová instituce, památník-muzeum, neodkazující jen na něco pod nánosy let buď vzdáleného či zromantizovaného, ale neustále živého v každodennosti úplně každého člověka – odkazující na potřebu vědomé péče o to, co je to lidství, jak být laskavým člověkem, jak se snažit o lepší společný svět. Protože právě i díky dějinnému nadhledu, a co vše lidstvo už prožilo, jsem přesvědčena, že o dobro se musí aktivně usilovat neustále.

    V podstatné další části areálu budou sídlit justiční složky – hledání a výkon spravedlnosti tady a teď. Je to velká výzva pro architektonické řešení, jak v některých místech doslova z bývalých vyšetřoven mají vzniknout kanceláře. Na co za náš spolek dlouhodobě apelujeme, je potřeba nějaké formy architektonické soutěže, resumé od ÚZSVM jakožto správce bude v brzkých týdnech. Nedokážu si zkrátka představit rekonstrukci s malou nadsázkou ve formě, že se jen dá nová střecha a nahodí se omítky.

    Přála bych si pro mé rodné město nějakou špičkovou architekturu, která bude dobře sloužit všem, bude respektovat minulost daného místa, umožní potřebnou pietu a zároveň nebude včerejší nebo banální. Bude to výrazný zásah do centra města. Pokud půjde vše dle dosavadních plánů, Hradiště výrazné proměny dozná do roku 2028.

    Dokázala bys popsat povahu problémů spjatých s vhodným využitím věznice
    po sametové revoluci?

    To, co se s věznicí dělo nedělo po revoluci, i to, jak se o té minulosti za zdí mluvilo nemluvilo, je myslím dobrá metafora celkově přístupu společnosti k nedávné minulosti. I samotná totalitní éra má několik oddělitelných etap, v nichž by se dalo bádat o roli věznice a jejího kontextu v té a té době. Myslím, že dnes ještě jako celá společnost nejvíce dojíždíme na dědictví období normalizace. Myslet si své, ale raději mlčet než se vystavit riziku, odjet na zahrádku a neřešit společné problémy, umět využít situace pro svůj prospěch i na úkor ostatních, hlavně mít ten klid – dát si pivo, gauč a televizi. Však nic proti, člověk si určitě má dopřávat i pohodu a potěšení, ale myslím, že občas je potřeba nějaké to úsilí, krev a pot, obětovat se pro ostatní, být ohleduplný ke společným potřebám. A právě reflexe minulosti, které nutně předchází její výzkum a poznávání, je za mě určitě společnou potřebou, předpokladem pro dobrý život – právě aby si v konečném důsledku každý mohl dát jednou za čas úplně v klidu „pivo, gauč a televizu“.

    Nicméně při pohledu zpět do začátku devadesátých let mám pro spoustu věcí, které bych rozhodně při současném vědomí a vědění dělala jinak, kdybych v té době žila a byla v aktivních letech, pochopení, že proběhly, jak proběhly. Rozumím, že na řešení věznice zkrátka nebyla mentální kapacita, byl to i sám o sobě příliš složitý problém – kterým je i teď. Nyní ale myslím, že je čas a velká šance konečně na dobré řešení – ohleduplné k minulosti, ale taky ambiciózní směrem k budoucnosti.

    Výše jsi zmínila vznikající film a zaznamenala jsem informace o mobilní aplikaci – jak budou tyto projekty pracovat s budovou takové rezonance?

    Asi před třemi lety jsme měli v našem spolku ideu jakéhosi výtvarného sympozia pro špičkové tvůrce z různých oborů, které by dalo prostor pro uměleckou reflexi místa, než dojde k rekonstrukci objektu, která mnohé nevratně změní. Což je dobře, ale ten současný zakonzervovaný stav je zkrátka unikátní. Na mě místní zdi doslova mluví – budovy mají výraznou paměťovou a citovou stopu, věznice logicky velmi výraznou. Přípravu sympozia jsme měli už postupně rozjednanou, pak ale došlo k tomu, že se ve věznici začaly dít takové přípravné práce, že tato aktivita už nebyla možná. Úvahy se nám přetavily do filmu, řekla bych, že žánr má nejblíže dokumentární eseji. Na dokumentu právě pracujeme, jsme ve fázi dokončování námětu, obhlídek a finálního ladění, zanedlouho by mělo dojít k samotnému natáčení prvních záběrů. Sama jsem velmi zvědavá, co z toho bude – prožívám teď klasické tvůrčí napětí u zrodu projektu, tady navíc projektu kolem tak důležitého tématu.

    Další aktivitou, na kterou se v našem spolku ve spolupráci se společností Historia Futurae nyní zaměřujeme, je vznik imerzivní expozice Za zdí. Teď jsme ve fázi fundraisingu, pokud vše půjde dobře, věc by mohla být hotová do příštího léta. Dovnitř věznice se nebude moci vkročit minimálně do roku 2028, chceme využít moderních technologií, abychom minulost věznice mohli v daném místě procházkou se stanovišti kolem obvodové zdi, ale i vzdáleně všem zájemcům online připomínat, respektive zprostředkovat nové informace a dát zakusit zážitkovou formu.

    Která část objektu věznice je ti nejvíce blízká?

    Děkuju za tuto otázku, takovou jsem dostala poprvé a teď si v hlavě procházím všechna ta místa, abych mohla co nejpravdivěji odpovědět. Kromě větších celků mám v hlavě zarytou velkou spoustu různých detailů. Kromě hmotných i ty pocitové – třeba kdy sama zamčená ve věznici procházím celami na samotkách a po nějakém prohlídkovém dni kontroluju, zda je vše v pořádku. Na jednu stranu malá panika, a na rovinu přiznávám, že nával strachu, když si do tmy jen s mou čelovkou vítr hraje s nejrůznějšími zvuky, na druhou hluboké uvědomění jakéhosi druhu vítězství, že tento prostor, kde ještě před desítkami let trpěli lidé odsouzení z dnešního pohledu za těžko pochopitelná „provinění“, dnes můžeme svobodně citlivě využívat ve snahách pojmenovávat, kde je dobro a kde zlo, kde je podstata lidství, co je za hranou, aby si lidé vzájemně sobě dělali, co se v historii opravdu nepovedlo a čemu je za každou cenu potřeba zabránit, aby se v nějaké podobě opakovalo. Zlo umí být i velmi plíživé a v první fázi může být dost nenápadné, až banální. Je dobré tříbit smysly a umět situace číst s dějinným nadhledem.

    Což mě teď přivádí k místnosti, asi nejspíš nějaké bývalé vyšetřovně, kde je na zdi novodobě napsané, možná pozůstatek nějaké studentské tajné výpravy ještě z doby, než se věznice začala více otevírat veřejnosti: Love is the answer. S tím naprosto souhlasím a nemyslím tím lásku jen sám k sobě.

    Sama jsem se při nějaké výpomoci ve věznici ocitla jediná v celém oddělení samotek a na ten pocit bezvýchodné úzkosti nejspíš nikdy nezapomenu. A to bylo za jasného dne, kdy moji kamarádi pracovali jen pár desítek metrů ode mě. Charakterizovala bys nějak ten pocit strachu a paniky, když procházíš sama ve tmě po chodbách mezi celami?

    Prvně – chtěla bych moc poděkovat všem, kteří během minulých let provozu „prozatímního muzea“ jakkoliv ve věznici pomohli. Byly to desítky až stovky pomocníků, každá dotažená pomoc se počítá, pro mě je to dojemné i v této rovině, kolik energie se podařilo dobrovolnicky shromáždit.

    Sama jsem člověk, který spíše dokáže zachovat chladnou hlavu, když je to potřeba, a došla jsem v životě tak nějak k tomu, že člověk se má bát hlavně sám sebe – a se strachem nakládat zodpovědně, pokud se v něm nahrne, jestliže má na to sílu, proměnit jej, vzít ideálně jako impuls k nějakému řešení, dostat se z ohrožující situace, ať už mentální či fyzické, zkrátka pocit strachu přetavit do odhodlání a odvahy. Někdy přichází ale jen těžko kontrolovatelné pocity, které člověka zcela paralyzují – tento druh strachu až paniky jsem ve věznici párkrát skutečně zažila, třeba právě při těch momentech, kdy jsem tam byla za tmy sama.

    S mou silnou představivostí se mně samozřejmě do hlavy dostaly živě taky různé vzpomínky a výpovědi o brutálním mučení, nelidském zacházení a tak podobně. Mnohem více mám ale s místem spojen hluboký smutek, mizérii, neštěstí, pocit zmaru a prázdna. Teprve nedávno jsem se poprvé dostala do míst, kde byla od 60. až do 90. let školní jídelna s družinou, myslím, že to je světový unikát, že v prostorách věznice, ne nijak zvlášť upravených, vznikla tato občanská vybavenost. Při procházení tady mnou projížděly spíše jakési cynické pocity, teda reflexe toho, jak lidé umí být cyničtí, necitliví, bezohlední… Jako by někdy stačilo na povrchu držet křečovitý úsměv a vytvářet si domnělou pohodu a nepřemýšlet nad tím, co je v základu, v hloubce pod povrchem. Ale ono se vždycky všechno z hlubin nějakým způsobem projeví. S tím je potřeba počítat, že svět osciluje mezi dobrem a zlem, a je na každém z nás, k čemu v životě, v rovině individuální i společné, budeme směřovat. A tímto mířím taky k poděkování a pokloně před všemi, kteří to v minulosti, a taky ani v současnosti s upřímným usilováním o dobrý společný svět nevzdávají.

    Facebooková stránka Truňku • Rozhovor vyšel v červnu 2021