Doc. Břetislav Rychlík, rodák ze Slovácka, divadelní i filmový režisér, bývalý člen souboru HaDivadla, významný aktér revolučních dní roku 1989.
Rozhovor vedla Anna Stránská, předsedkyně spolku Memoria.
Vybavíš si, kdy jsi ve svém životě o hradišťské věznici poprvé slyšel? Věděl jsi jako dítě nebo mladík, co je to za místo?
Mluvilo se tom u nás doma, několik otcových bratranců tam zahučelo. Kriminál hrozil po únoru 1948 dědovi z Uherského Ostrohu, který byl už v únoru během komunistického puče vyveden Lidovou milicí z práce, byl odpůrcem sloučení sociální demokracie s komunisty. Komunisté ho i jako protinacistického odbojáře, charismatického socana (byl švec) nenáviděli. Umřel v květnu 1948 na tetanus. Ten kriminál by ho neminul. A taky jsem vnímal v mládí příběh Tomáše Rumíška z horňáckého Javorníka, který byl v kriminálu popravený. Chodil jsem k tetičce Rumíškové a jeho bratrovi Janovi na návštěvy.
Vzpomeneš si, jak místní, ale i přespolní, toto místo vnímali v osmdesátých letech a pak později v letech devadesátých?
Koncem sedmdesátých let jsem bydlel přímo proti kriminálu, ale nejvíc jsem vnímal děvčata z hradištské Umprumky, která v části té budovy sídlila a sídlí. A pak taky party bohémských přátel z téže školy. V devadesátých letech už to byla temnota, sídlo Mordoru v centru města, živoucí vykřičník a hanba.
A co říkáš na to, v jakém stavu je věznice a věci kolem ní nyní?
Léta jsem se všelijak snažil situaci kolem věznice občansky pomoci. Inicioval jsem sám řadu pokusů pomoci to místo proměnit v památník. Jeden ministr kultury, kterého jsem nalákal na představení Cena facky do Slováckého divadla, se ani neobtěžoval dostavit na domluvenou schůzku s politickými vězni (byl unaven a šel do hotelu).
Je nějaký osud spojený s hradišťskou věznicí, který se ti obzvlášť zapsal do paměti?
Osud nejmladšího bratra mojí tchyně, který byl obětí provokace StB v akci Světlana. Bolševici potřebovali zlomit, absurdně, nejpracovitější vrstvu národa, selský stav. Poslali na statek ve Vlachově Lhotě provokatéra (kamaráda z vojenské služby). Babičce se nějak nezdál, ve tři ráno se šla podívat do jizby, kde spal, a tam našla nastrčenou pistoli. To už byl statek obklíčený milicí, StB, SNB. Babička pod sukněmi kroje pistoli vynesla a shodila ji do vesnického záchodu (tu situaci jsem propašoval do Ceny facky). Estébáci zuřili, nikdy ji nenašli. O to více toho nebohého Jožu v Hradišti mučili. Skončil pak na Borech a dlouho po návratu z kriminálu nežil. Tu likvidaci selského stavu komunistům nelze odpustit!
Jak by se podle tebe mělo připomínat období komunistické totality?
Od prvních chvil ve škole, ve veřejném prostoru, v obcích, v médiích. Všemi možnými způsoby. V demokratickém, tedy v západním Německu měli po válce tvrdou protinacistickou výchovu ve školách, kombinovanou s výchovou k pochopení a obraně demokratických hodnot. Je nepochopitelné, jak se toto u nás zanedbalo. Tady je antikomunismus (jako základní humánní postoj ke světu, totalitním praktikám, podobně jako antifašismus) ostrakizován urážením jeho nositelů. Oba moji dědové byli antifašisté, aktivní účastníci odboje a antikomunisti. Přitom oba socialisté (jeden sociální demokrat, druhý národní socialista).
Jaké možnosti má v tomto ohledu umění?
No, já jsem odpůrcem účelového uměleckého díla. Jako jsem odpůrcem těch všech ohrádek (dětská literatura, katolická literatura) – to pak vypadá, jak ohrádky pro blby. Nejlepší tvorba pro děti je i pro dospělé. Zkrátka niterné pohnutky k reflexi hrůzy, bolestí, utrpení, svinstva, křivd, bezpráví, ale i hrdinství, vzdoru, cti, morálky, to je téma. Ale neškatulkovat! A jen žádné agitky.
Jmenoval bys nějaké konkrétní tvůrčí počiny z oblasti reflexe soudobých dějin, které jsou pro tebe důležité?
Určitě nejrůznější typy pamětí, dokumentárních filmů. Ehm, třeba i text Slobodziankovy hry Naše třída, který jsem inscenoval. Vaculíkova Sekyra, Jirousova a Zahradníčkova poezie však asi nejvíc.
Co bylo impulsem pro inscenování Holcmanovy Ceny facky?
Potřeba to téma kolektivizace a nikdy neodsouzených vrahů a mučitelů otevřít divadelními prostředky. A zrovna v Uherském Hradišti, kde stojí ta budova s vytlučenými okny, která vyrazil křik mučených tam.
Jak probíhalo zkoušení? Bylo na té práci něco obzvlášť obtížného?
Obtížné bylo na ten rafinovaný, metaforický Steigerwaldův text najít divadelní klíč. A taky zápas o výsledný text, který jsme dlouho s Karlem sváděli, ku prospěchu výsledného kusu.
Jak se celý tvůrčí tým podařilo naladit na zkoušení, vtáhnout do tématu?
Myslím, že za dva tři dny jsem cítil, jak s tím (až na výjimky, které jsou všude) soubor jde. Tomu představení svítila šťastná hvězda. Ale nebyla to ta kremelská.
Otevíraly se v období zkoušení a uvádění inscenace i nějaké osobní živé vzpomínky?
Určitě při setkání s Josefem Holcmanem ve Skoronicích, určitě během debat na zkouškách. A taky při představeních, kde byli političtí vězni a jejich rodiny. Pro mne osobně i při návštěvě mé valašské tchyně Aničky a její sestry. Taky občas při výkřicích komunistů z hlediště, hysterického odcházení uprostřed představení. Při mudrování jakési hodnotící komise úspěchů sezóny Slováckého divadla (nevrtat se v tom, je to za nama…). Ale i v textu jakéhosi Jiřího Paroubka (kdysi premiéra země), který tu inscenaci napadnul, aniž ji viděl.
Cena facky aneb Gottwaldovy boty jsou pro mě jednou z vrcholných inscenací – a to jsem jich díky své profesi viděla stovky. Mám ji ve svém „top 5“ osobního celoživotního žebříčku. V hlavě se mně silně drží scény pošťačky, která se snaží doručit předvolání před soud Aloisi Grebeníčkovi…
To jsem měl už v mnou založeném a dramaturgicky připravovaném (a vzápětí zakázaném) televizním cyklu Intolerance, v dílu věnovaném Grebeníčkovi staršímu (režie Kristina Vlachová). Po něm se tehdejší vedení brněnské České televize málem klanělo s omluvou Grebeníčkovi mladšímu, členu vlivné poslanecké mediální komise. Ehm, rok 2000, milé děti.
Co myslíš, že by se dalo ještě nyní dělat ve věci vyrovnávání se s komunistickým totalitním režimem?
Viz odpověď výše.
Co nám hradišťská věznice může dát pro naši současnost a co budoucím generacím?
Na to je pořád stejná odpověď, ze Santayany: Ten, kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji prožít znovu.
Zveřejněno 13. 6. 2022