Za jeden z nejvýraznějších projevů aktivního odporu proti nastupující komunistické moci je považována odbojová skupina Světlana. Jejímu vzniku, činnosti i pochybnostem o infiltraci skupiny Státní bezpečností se věnuje řada badatelů a autorů. V relativně nedávné době například i tým z ÚSTR, jehož výstavní projekt Případ Světlana – Proměny obrazu třetího odboje (publikace k výstavě ke stažení zde) hostil také foyer hradišťského kina Hvězda. Tragické i hrdinské osudy aktérů spletitého příběhu Světlany jsou neoddělitelně spojeny s hradišťskou věznicí, kde byli zadržováni, vyšetřováni, připravováni k soudním monstrprocesům. A kde někteří z nich také skončili na popravišti.
Zdroj: ABS / převzato z publikace Případ Světlana – Proměny obrazu třetího odboje
Na konci dubna 1950 se konal první ze soudních procesů se členy skupiny Světlana ve Velkém kině ve Zlíně, tehdy Gottwaldově. Soudní líčení bylo veřejné, ovšem s předem pečlivě vybraným obecenstvem. V tomto procesu bylo souzeno celkem 24 členů odbojové skupiny. Mezi nimi Rudolf Lenhard, Antonín Janošík, Antonín Doležal, Ladislav Důbrava, Marie Rajnochová, Marie Vajdová, Alois Líbal a další. Obviněný Rudolf Lenhard nebyl po předchozích výsleších schopný samostatné chůze, do jednacího sálu ho museli přinést spoluvězni. Lenhard a Janošík byli odsouzeni k trestu smrti oběšením za „velezradu, vyzvědačství, vydírání a veřejné násilí“. Ostatní obžalovaní dostali tresty odnětí svobody v různé délce trvání – v souhrnu byli členové Světlany odsouzeni na 363 let a k peněžitým trestům ve výši téměř šest set tisíc korun.
Další část „světlanářů“ soudili v uherskohradišťské Sokolovně v květnu 1950. V této skupině byli souzeni také Josef Matúš a František Mana. Matúš, podobně jako Lenhard, nebyl schopen po předchozím krutém zacházení stát na nohou. Jeho obhájce se marně snažil, aby mu bylo umožněno při odpovídání na otázky soudu sedět. František Mana a Josef Matúš dostali trest smrti. V Matúšově případě byl proti takovému trestu jediný člen soudní poroty, soudce z lidu Jan Lapčík. Další členové skupiny dostali tresty odnětí svobody v délkách od 7 do 24 let a také vysoké peněžité tresty. Josef Matúš nakonec dostal milost v podobě doživotního vězení, Františku Manovi milost udělena nebyla.
Třetí skupina členů Světlany byla souzena v divadelním sále ve Vsetíně v červenci 1950. Stejně jako v předchozích soudních líčeních bylo i zde předem pečlivě vybráno obecenstvo z řad lidu. K trestu smrti tu byli odsouzeni Alois Šimara, Karel Zámečník a Timofej Simulenko (ten nakonec jako sovětský občan z obavy před možnými potížemi nebyl popraven). Dalších z odsouzených, Josef Fojtík, na vsetínské líčení později vzpomínal: „Když nás ráno vodili a procházeli jsme uličkou lidí, tak nám někteří plivali do obličeje a škaredě nadávali. Jednání bylo bouřlivé. Při vynášení rozsudků dělníci při každém rozsudku tleskali, hlavně trestům smrti. Já jsem dostal dvacet pět let a dvacet tři tisíc korun pokuty.“
Čtvrtý a poslední soudní proces v rámci skupiny Světlana se konal opět ve Velkém kině ve Zlíně/Gottwaldově. Obžalovaných bylo celkem 28 osob, mezi nimi i Jaromír Vrba, účastník protinacistického odboje. Zásadně mu přitížilo, že při přestřelce ve Vsetíně smrtelně zranil strážmistra StB Bohumila Hýla. Kromě Vrby byli souzeni např. Josef Minks, Zdeněk Roháč nebo Anna Netopilová. Jaromír Vrba byl podle očekávání odsouzen k trestu smrti, jeho odvolání bylo Státním soudem v Brně zamítnuto. Minks, Roháč a Netopilová dostali doživotí a ostatní obžalovaní tresty od 12 do 25 let vězení. Lékař Miroslav Hladiš, který ošetřil Jaromíra Vrbu v době, kdy se ukrýval před StB, byl odsouzen ke 14 letům odnětí svobody.
Antonín Janošík, Rudolf Lenhard a František Mana byli na nádvoří hradišťské věznice oběšeni 24. října 1950. Rozsudek nad Jaromírem Vrbou byl vykonán v Brně 19. prosince 1950.