Brzy po komunistickém převratu v únoru 1948 byl objekt samotek v hradišťské věznici vyčleněn pro potřeby Státní bezpečnosti. Vznikla zde tzv. krajská vyšetřovací věznice. Shrňme si krátce, co vše se v případě režimu, který u nás panoval v padesátých letech, skrývá pod pojmem (policejní) vyšetřování.
Přestože v řadách StB působili i primitivní sadisté, její metody představovaly propracovaný systém ničení člověka podle sovětského vzoru. Doplňovaly jej zkušenosti s praktikami z dob nacistické okupace. Celá „dramaturgie“ vyšetřování se odvíjela od žádoucího výsledku. Tím mohlo být využití získaných informací k represím proti dalším lidem, vynucené doznání jako důvod k trestu nebo příprava na roli v inscenovaném soudním procesu. Prostředkem a zároveň zvráceným cílem bylo pošlapat lidskou důstojnost jedince, vykořenit jej z mezilidských vazeb, připravit o sebe samého. Fyzické a psychické týrání při tom šlo ruku v ruce.
StB používala řadu metod nátlaku ještě před samotným zatčením. Provokace, odposlechy, otevírání pošty, domovní prohlídky, špehování, vydírání, štvaní přátel a rodinných příslušníků proti sobě navzájem…
Výslechy během vyšetřovací vazby trvaly hodiny. Vězně k nim často přiváděli s pytlem na hlavě nebo zavázanýma očima. Zvyšovala se tím jeho nejistota a zároveň ztěžoval jeho orientace v prostředí věznice. Známá je metoda dvou vyšetřovatelů – hodný se snažil získat důvěru vyslýchaného, zlý byl tyranem. Většina vyšetřovaných zažila bití, vyrážení zubů, mlácení po holých chodidlech, pálení kůže a další násilné praktiky. V Uherském Hradišti prokazatelně také mučení elektřinou. Vězněným bylo odpíráno jídlo, spánek narušován celonočním svícením, případně nuceným chozením po cele. Někteří byli dlouhodobě ponecháváni v izolaci na samotkách. Jsou známy i případy zneužití psychotropních látek k rozvrácení psychiky vyšetřovaných.
Přes tyto útrapy se nepodařilo zlomit každého. Kromě osobní statečnosti mnohdy sehrálo roli štěstí na vyšetřovatele a další konkrétní okolnosti. Z vyšetřovací mašinerie však téměř vždy vyšel fyzicky i psychicky poničený člověk, který se jen s velkými obtížemi znovu zapojoval do běžného života. Stigma prožitých útrap si nenesl jen sám, ale spolu s ním i jeho blízcí.