Je rok 1951
V krajské vazební věznici, která prvotně sloužila k zadržování delikventů vyšetřovaných z běžných kriminálních činů, je třetím rokem část cel vyhrazena pro Krajskou vyšetřovací věznici Státní bezpečnosti. Tady už neplatí běžná pravidla vyšetřovací vazby, ale postupy osvědčené v „boji s třídním nepřítelem“ v Sovětském svazu. Cílem je vyšetřované co nejrychleji psychicky zlomit, dostat z nich cenné informace a přinutit je k doznání (které často nemá nic společného s realitou). Z pohledu nové ideologie, nelítostně aplikované v praxi, byli pachatelé kriminálních činů považováni vlastně za „obět“ a jakýsi „vedlejší produkt“ kapitalismu a režim tak na ně hleděl zčásti shovívavě. Rozhodně je nepovažoval za natolik společensky nebezpečné, jako takzvané třídní nepřátele.
„Strážní služba ve vyšetřovací věznici Státně bezpečnostní je hlavním bojem proti třídnímu nepříteli. (…) Každý příslušník si musí uvědomit to, že jest denně v přímém styku s třídním nepřítelem…“
Nacházíme se v cele samovazby, kde byli drženi jak skuteční odpůrci nového totalitního režimu, tak jeho víceméně bezděčné oběti – lidé, kteří se „provinili“ třeba jen tím, že trvali na selském způsobu obživy své rodiny.
Proměna v číslo
Zadržená osoba byla po převezení do věznice podrobena potupné osobní prohlídce, vyfotografována a převlečena do vězeňských šatů. Bylo jí přiděleno číslo, kterým se musela hlásit, vlastní jméno bylo zakázáno.
V cele se člověk ocitl izolovaný od svých blízkých, od okolního světa, od jakýchkoliv informací. Většinou vůbec netušil, co bude dál. Před sebou měl dny a noci úmorného čekání přerušovaného odchody k výslechům, nejčastěji v brzkých ranních, nebo naopak pozdních večerních hodinách.
Aby ještě zvýšil jeho pocit nejistoty, odváděli ho dozorci do vyšetřovacích místností v začerněných brýlích nebo se zavázanýma očima. Obzvlášť potupné bylo převádění před zraky veřejnosti až do šest set metrů vzdálené budovy tzv. Franklovky, kde byly „doma“ pověstné mučicí „elektrické boty“.
Po návratu z výslechu, často brutálního, nastával čas bez jasných hranic trávený jen s vlastními myšlenkami a ztrpčovaný mnoha rafinovanými způsoby. Cílem bylo člověka zlomit a donutit ho ke spolupráci s vyšetřovatelem – sovětští poradci v tomto přinášeli řadu osvědčených zkušeností. I podle platných předpisů, s jejichž dodržováním si věznitelé většinou nedělali těžkou hlavu, byly vyšetřované osoby omezovány v každém směru mnohem citelněji než ty, které již byly odsouzeny.
Je těžké si představit, jaké to je, čelit tlaku absolutní osamělosti. V čase největších represí 50. let bylo ale zadržovaných tolik, že se v samotkách hradišťské věznice obvykle tísnili dva až tři lidé, což je situace extrémní zase v jiných ohledech.
Beze spánku
K vybavení cely patřil slamník s podhlavníkem a dekou. Vyšetřovaná osoba na něj však během dne nesměla ulehnout. Odnětí deky nebo slamníku patřilo k běžným trestům, stejně jako nařízené celonoční chození po cele. K tomu musel vězeň nazout dřeváky, aby bylo jeho popocházení slyšet.
Během spánku musely ruce zůstávat na pokrývce, aby se znemožnilo v jejím skrytu například tajně psát. Když dozorce při kontrole zjistil nedodržení tohoto pravidla, začal bušit na dveře. Vedle celonočního svícení v celách to byl další z prostředků, jak narušovat spánek vyšetřovaných.
Člověk v cele pobýval s vědomím, že může být v kterýkoliv okamžik sledován dozorci skrze špehýrku ve dveřích a že je vystaven jejich libovůli. Jedna z pamětnic vzpomíná: „Nebyli jsme seznámeni s žádným vězeňským řádem, nikdo se s námi nebavil a ti, kdo měli nad námi dozor, tak ti si dělali své stanovy, podle kterých se řídili. Když to byli přísní dozorci, potrestali nás za každou hlupotu.“
Tristní hygiena
Hygienické podmínky věznění byly z pohledu i tehdy běžného standardu jen těžko představitelné. Mnohé pamětnice si uchovaly extrémně nepříjemné vzpomínky tohoto druhu až do stáří.
V koutě cely stál takzvaný žanek – kbelík s poklopem, který sloužil místo toalety. Býval ráno vynášen vězni-chodbaři. Stojací „turecké“ záchody se splachováním ovládaným z chodby byly do cel postupně instalovány až během roku 1954. Větrání cel probíhalo sporadicky, především za nepřítomnosti vězněných, protože jinak šlo kvůli bezpečnosti o speciální úkon, během něhož věznění museli zůstávat pod dozorem. Vzduch v celách tak byl těžký a plný pachů.
Podle předpisů měli věznění k dispozici lavor a džbán s vodou, jejíž množství bylo nevelké, stejně jako byla nouze o toaletní papír. Předpisy stanovovaly třikrát za měsíc koupání a výměnu osobního prádla, realita však často byla mnohem horší. Kartáčky na zuby, mýdlo, nebo i dámské hygienické potřeby musely uvězněné osoby kupovat z vlastních peněz, které jim posílala rodina.
V chladných obdobích roku se cely otápěly kamny obsluhovanými z chodby, později v nich přibylo plechovým krytem opatřené těleso ústředního topení, ale ani tím se rozhodně nepřetápělo.
Vězeňská strava
Jídlo se připravovalo ve vězeňské kuchyni, do cel je za dodržování přísných pravidel roznášeli odsouzení vězni a podávali je v miskách okýnkem ve dveřích cely.
Podle předpisů měla strava po všech stránkách odpovídat běžným stravovacím nárokům. Vzpomínky vězňů však vypovídají o jiných zkušenostech, jako například v tomto případě z roku 1951: Na snídani se rozdávalo 12,5 dkg chleba a naběračka černé melty s přísadou. Na oběd pak bylo něco, co se dalo jen těžko identifikovat. Většinou šlo o polévku, ve které plavaly brambory nebo knedlík. Výsadou pak bylo zelí s praženou krví, které se však podávalo maximálně jednou za čtrnáct dní. Na večeři někdy bývala marmeláda nebo kabanos.
Poměry krátce po komunistickém převratu však byly ještě krušnější, jak dokumentuje svědectví z roku 1949: Hrozný hlad jsem zažil, v životě už jsem takový hlad nezažil. Vězni nedostávali vodu, jen ráno kávu a v poledne polévku, o víkendu ani polévku ne. K jídlu byla ráno půlka krajíce chleba. Organismus byl vyčerpaný žízní a hladem.
Odepření stravy i na tři dny patřilo k trestům používaným například za „špatnou spolupráci s vyšetřovatelem“.
Vězeňský den, jeden jako druhý
Běžný denní režim dle Domácího řádu věznice byl tento: 6.00 – budíček, kontrola vězňů, úklid cel / 6.30 – čas na osobní úpravu / 7.00 – snídaně / 12.30 – oběd / 18.00 – večeře / 22.00 – večerka. Pokud vězni pracovali, tak od 8.00 do 16.00. Tato pravidelná denní rutina se týkala především již odsouzených. Lidé ve vazbě byli vystaveni libovůli vyšetřovatelů a nemohli tušit, kdy přijde čas dalšího výslechu, nebo která z nepatrných práv jim z trestu budou odňata.
Pro odsouzené byly stanoveny denní procházky na vnitřním nádvoří věznice (vyšetřovaní na ně měli podle předpisů nárok až od roku 1954). Měly být půlhodinové, pamětníci však vzpomínají, že trvaly většinou něco mezi deseti až dvaceti minutami, jak se právě zachtělo dozorcům. Chodilo se v kruhu, v odstupech, aby věznění nemohli komunikovat.
Od roku 1949 i vězni ve vyšetřovací vazbě museli pracovat. Drali peří, svazovali lýko, pletli pásky do vložek bot, svazovali povřísla, … Většina těchto činností ve stísněném a špatně větraném prostoru cely ještě zhoršovala hygienické podmínky. Vyšetřovaní nebyli za práci placeni – naopak, nedodržení výkonnostních norem bylo zaznamenáno do posudku k soudu, případně za ně byly rovnou udělovány tresty.K občasným nevítaným „zpestřením“ patřil tak řečený filcuňk, během kterého dozorci převrátili vzhůru nohama veškeré skromné vybavení cely včetně vytřepání obsahu slamníků a provedli i důkladné osobní prohlídky.
Jak zůstat člověkem
Věznění neměli nárok držet na cele žádné osobní věci, vyjma hygienických pomůcek, případně brýlí a podobně. Podle některých svědectví se však na noc i tento skromný osobní „majetek“ musel odevzdávat k uložení mimo celu.
Stejně jako v jiných kriminálech, i zde vězni vytvářeli např. hrací figurky nebo improvizované liturgické předměty, které pak museli vynalézavě ukrývat. Tyto skromné předměty měly značnou cenu, protože pomáhaly udržet vztah ke světu mimo zdi vězení. Bez ukotvení v hluboké víře nebo v intenzivním prožitku čehokoliv jen trochu normálního bylo obtížné v duševním zdraví přežít zejména samovazbu. Věznění nezřídka propadali zoufalství a končili s těžko napravitelnými duševními poruchami. Jeden z vězňů vzpomíná: „V cele bylo naprosté ticho. Slyšel jste, jak se myš drbe za uchem. Pavouci mlaskali jako děti. Myslel jsem při tom, jak jsme jako děti jedli z jednoho lavoru. To mě oživilo.“
V hromadných celách se již odsouzení navzájem povzbuzovali také vzájemnými přednáškami ze svých oborů – věznice v 50. letech „hostily“ řadu zástupců intelektuální elity národa. Možnosti tohoto druhu byly v cele vyšetřovací vazby značně omezené.
Odsouzení měli nárok na knihy z vězeňské knihovny, která obsahovala ideologicky prověřenou literaturu politickou, odbornou i zábavnou, mohli také číst oficiální denní tisk. Jednou týdně se ve vězeňské knihovně promítal film. Vyšetřovaných se nic z tohoto netýkalo, v pozdějších letech přece jen přišla výjimka v podobě politické literatury.
Ke vzájemné komunikaci, které se vězeňský systém snažil celou řadou opatření zabránit, vězni používali Morseovu abecedu vyťukávanou o zeď či topná tělesa. Podle dochovaných svědectví se věznění tímto způsobem nejen povzbuzovali a dodávali si naděje, ale předávali také zprávy o tom, co z nich bylo vytlučeno při výsleších a jak vypovídat, aby to stálo co nejmíň dalšího mučení a krve.
Svět tam venku
Návštěvy mohli obvinění přijímat jen zcela výjimečně, po souhlasu vyšetřovatele nebo prokurátora. Jedna z pamětnic vzpomíná: Moje maminka chodila okolo věznice spolu s maminkou mé spoluvězenkyně, obě si myslely, že nás aspoň zahlédnou. Pokud k návštěvě přece došlo, mohla trvat nejvýše 30 minut a probíhala pod dozorem v kulturní místnosti v administrativní části věznice. Někteří pamětníci mluví o drátěné síti, která je od návštěvy oddělovala.
Nejistotou a obavami z budoucnosti posilovanými nedostatkem informaci samozřejmě trpěli i blízcí vězněných. Na písemné nebo telefonické žádosti věznice neodpovídala, informace se poskytovaly pouze ústně. Příbuzní mohli být informováni o zdravotním stavu, době odsouzení, umístění vězně, případně přemístění do jiné věznice. Ne vždy se tak dělo, a pokud ano, tak často se značným zpožděním.
Odsouzení mohli přijímat a odesílat dopisy jedenkrát měsíčně. U vyšetřovaných mohl psaní povolit vyšetřovatel nebo prokurátor. Všechny dopisy, odesílané i přijímané, procházely cenzurou, která začerňovala vše, co se netýkalo běžných provozních nebo rodinných záležitostí. Podobný režim s omezeními pro vyšetřované se týkal potravinových balíčků a peněžních zásilek. Někteří z vězněných hledali alternativní cesty, jak dostat ke svým blízkým nebo spolupracovníkům informace, které cenzurou nemohly projít. I z hradišťské věznice se přes všechny těžkosti (už jen s pořízením potřeb na psaní) dostala ven řada tzv. motáků. Na jednom z nich, který byl odhalen v úkrytu ve špinavém prádle, stálo například toto: „Zlatečko moje buď statečná a mysli na mne, já si z těch rudých potvor nic nedělám. (…) Příště až budeš v krabici něco posílati, tak zabal tužku do pergamenového papíru, dej na spodek a pak krabici naplň. (…) Vyhýbej se lidem o kterých pochybuješ, je strašně moc udavačů. (…) Kdybys šla v neděli 13. 11. směrem od věznice ke St. Městu a sice tam kde se staví nové činžovní domy a postavila se tam asi od 1/2 3 do 3.00 hod, bych se díval. Má cela je 3. okýnko v I. poschodí v pravo. (…) Je mi hrozně, že pořád pláčeš, ale nesmíme přece za ty rudé svině trpět.“
Vězeňské role
Za špehýrkou bylo kdykoliv třeba čekat zkoumavé oko. Vězněné jistě mohl občas takto sledovat vyšetřovatel StB, ale nejčastějším pozorovatelem byl dozorce, v případě ženských cel dozorkyně.
Tuto službu vykonávali i v krajské vyšetřovací věznici Státní bezpečnosti pracovníci Služby vězeňské stráže, kteří pod StB nijak přímo nespadali. Přesto byli „po stranické linii“ řízeni přesně v souladu se záměry vyšetřovací vazby. Nesměli znát šetřené případy a správně ani jména vězněných. Možná právě proto se podle vzpomínek pamětníků mnozí z nich „vyznamenávali“ chováním ještě bezcitnějším než vyšetřovatelé.
I mezi dozorci a dozorkyněmi se podle vzpomínek vyskytovaly výjimky. Jedna z vězněných, která na cele ve svých sedmnácti letech strávila sama několik týdnů, vzpomíná na mladého dozorce, který jí na vlastní riziko (a to nebylo zanedbatelné) přinesl tu a tam něco na přilepšenou k jídlu, nebo jí během noční služby půjčil časopis, „aby taky viděla něco normálního a nezbláznila se“.O poznání větší otvor ve dveřích cely představovalo „podávací okýnko“. Vězněným se skrze ně předávalo především jídlo. Jeho roznos měli na starost chodbaři. Šlo výhradně o již odsouzené vězně. Kromě oficiálních úkolů, které pod přísným dohledem vykonávali (roznos stravy, pořádek na chodbách, topení a pod.), mnozí z nich sehrávali důležitou úlohu ve skrytém vnitřním životě vězení. Svědčí o tom citát jednoho z pamětníků: „Jako chodbař jsem byl na chodbě pánem velice významného poslání. To byla široká a dlouhá možnost pomoci všem vězňům.“