* 1934
„Zaprvé jsme se příšerně báli. Němci vězně dost mlátili. My jsme byli v takové cele, která měla mříže – bylo vidět, jak vězně odvádějí z výslechů s úplně rozbitými obličeji, krvácející. Nemohli chodit, byli úplně zničení. Tak to na mě udělalo celoživotní dojem. Potom jsem se vlastně rozhodl, že zkusím přijít na to, čím to je, že lidé jsou takoví.“
Profesor psychiatrie Jan Volavka, přáteli nazývaný Vojta, zasvětil svůj profesionální život výzkumu násilného chování. Zájem o tuto oblast se v hlavě dnes už celosvětově uznávaného odborníka zrodil v uherskohradišťské věznici. Ocitl se v ní jako malý chlapec v dobách nacistického běsnění. Z válečných dob přitom o věznici existuje jen málo solidních pramenů. Gestapo toho stihlo spoustu zničit. Maminka Jana Volavky Hana byla vzdělaná Židovka, otec Vojtěch byl katolický křesťan, známý kunsthistorik, který spřádal plány, jak zachránit šikanovaného syna, židovského míšence prvního stupně. Rodina podcenila možnost emigrovat v roce 1939, a tak Vojtěch zorganizoval útěk se synem do neutrálního Turecka. Nacisté je ale zadrželi a zavřeli do věznice v Uherském Hradišti. Teprve devítiletý Jan tam strávil tři týdny a hrůza v podobě mučení a vraždění, která ho najednou obklopila, se mu hluboce vryla do paměti. Tatínka si tam nacisté nechali čtyři měsíce, pak byl deportován do pracovního tábora v Bystřici u Benešova, kde Němci koncentrovali manžele Židovek. Počátkem roku 1945 přišlo Haně Volavkové předvolání do transportu. Nikdo ze známých se jejího syna nechtěl ujmout, a tak ho na přání otce zavedla do strahovského kláštera. Vyšla odtamtud se zoufalým pláčem – Jan neudělal dobrý dojem: „Já jsem ji těšil, že snad nebude tak zle. A ona řekla: ‚Vojtíšku, a co kdybys šel se mnou do toho Terezína?‘ To mě trochu překvapilo, protože jsme oba věděli, že z těch mých kamarádů, co odjeli do Terezína, jsme už nikdy o nikom neslyšeli,“ popsal jeden z klíčových momentů z dětství Jan Volavka. Maminka byla na druhý den pryč, do Terezína odjela sama. Desetiletý Jan se o sebe staral několik týdnů sám, poté se ho ujala maminčina bohatá přítelkyně Elsa. Rodiče se po válce vrátili, matka Hana se později stala ředitelkou Židovského muzea (její rodiče a bratr zemřeli v Osvětimi). Jan Volavka vystudoval gymnázium a lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 1968 se rozhodl s manželkou emigrovat – přes SRN až do USA. Z odborného asistenta na univerzitě v New Yorku se vypracoval na emeritního profesora, jehož hlavním zájmem byla psychopatologie násilí. Po roce 1989 zval na New York University úspěšné české psychiatry.
To, co odrážely zdi uherskohradišťské věznice v období 2. světové války, si lze jen těžko představit. Podobně jako profesor Volavka popisoval věznici pod vedením gestapa otec Marie Dočkalové Bohumil Bobál, který při výsleších přišel o zuby, nebo Václav Balon, jenž se tam s několika přáteli dostal kvůli šíření protinacistických letáků a pokusu o přechod hranic. „Těžko o tom vypravovat. Říkali jsme si, že nic horšího nás už potkat nemůže,“ zavzpomínal pan Balon, který pak jako jeden z mála prežil pět let v koncentračním táboře v Dachau.