* 1924
„Musel jsem hrát blázna, abych nebyl popraven. Věděl jsem, že jde o život, a tak jsem se snažil hrát. Ihned po mém zatčení zahájila StB výslechy spojené s fyzickým týráním.“
V červnu roku 1948 si mladý Ladislav Smékal neužíval léta u vody, naopak měl úplně jiné starosti – s kamarády z brigády Jana Žižky, největší vojenské jednotky vedoucí partyzánský boj proti nacistům, se dohodl na založení odbojové skupiny Hory Hostýnské. Plánovali, jak sesadit novou komunistickou vládu, šířili protirežimní letáky a připravovali převrat. Členové skupiny byli ale prozrazeni a ve veřejném procesu ve Velkém kině ve Zlíně – tehdejším Gottwaldově – odsouzeni za vraždu, velezradu a rozvracení státu. Padly čtyři rozsudky smrti a dlouholeté tresty včetně doživotí. Dostat se živý z uherskohradišťského vězeňského pekla byl hlavní cíl Ladislava Smékala. V roce 1950, kdy se do věznice dostal, nebyly popravy výjimkou a on věděl, že může sám skončit na šibenici.
„V dopoledních hodinách mě StB vyvedla na vyšetřovnu a strašně mě do krve zkopali a zbili, aniž mě vyslýchali, a hodili mě zpět na celu,“ vzpomínal odbojář. Poté, co chytili vedoucího odbojové skupiny Miloslava Pospíšila, si Smékal plně uvědomil, v jaké je situaci, a napadlo ho hrát duševně chorého: „Při dalších výsleších, které následovaly, jsem na otázky vyšetřovatelů odpovídal točením hlavy a doprovázel to vytřeštěnýma očima. Vyšetřovatelé Alois Grebeníček, Miloš Holub a Řezníček mě vždy za mé projevy zmlátili do krve. Estébáci na mě nasazovali jednoho udavače za druhým. Hlídali mě a pozorovali, budili v noci a dávali pozor, jak budu reagovat.“ Ladislav Smékal opakovaně vrážel hlavou do dveří, estébáci ho bili a dávali mu injekce. Když byl pak na společných celách, představil se jako inženýr holič hrabě Berthold a jmenoval všechny svými služebníky. Svoji hru hrál tak přesvědčivě, že ho eskorta převezla na psychiatrii do Kroměříže. „V Kroměříži se mě ujal primář Kvapilík, kterému jsem se svěřil, že to hraji. Tento vzácný člověk mi porozuměl a upozornil mě, jak se mám v ústavu chovat a co mám dělat, když přijdou do ústavu soudní znalci vyšetřit můj zdravotní stav,“ popsal své světlé chvilky v léčebně Smékal. Když se dostal zpět do hradišťské věznice, blázna hrál dál. Dvakrát unikl střelným ranám rozzlobených dozorců a v září 1950 ho StB převezla do Brna, odkud byl eskortovaný do ústavu pro duševně choré v Praze – Bohnicích. Hra na nepříčetného mu pravděpodobně zachránila život.