Které všechny funkce může a má plnit moderní muzeum? Jak se muzejní instituce proměňují v poslední době? Jak vyznívá kritická reflexe současných muzeí, zejména těch, která se věnují nejnovějším dějinám? Na tyto otázky za pomocí erudovaných úvah a konkrétních příkladů odpovídá publikace autorů Jakuba Jareše, Čeňka Pýchy a Václava Sixty (eds.): Jak vystavujeme soudobé dějiny. Muzeum v diskuzi. Přenášíme sem část textu věnující se tématu významu slov muzeum, památník a pomník. Knihu doporučujeme a můžete ji zakoupit zde.
Muzeum nejen jako to, co můžeme vidět na první pohled (budova, expozice, sbírka, zaměstnanci), ale jako součást širších společenských systémů a vztahů. Muzea jsou místy, v nichž se vyjednává o paměti, identitě a hodnotách společenství. Jsou místy, která spoluutvářejí naše porozumění světu a způsoby, jakými svět interpretujeme.
Muzeum jako památník
Muzeum nepředstavuje jediný prostor a typ instituce, kde se vystavují dějiny. Zejména tragické dějiny 20. století daly vzniknout mnoha místům, kde se připomínají hrdinové a oběti – památníkům. Je však památník muzeem? A je třeba tuto otázku vůbec zodpovídat? Z našeho pohledu je nutné muzeum od památníku odlišovat tehdy, když se liší funkce místa a společenské praxe, které se zde odehrávají. Památník je často místem paměti – události nebo postavy, které se zde připomínají, mají k místu nějaký těsný vztah. Jak již bylo naznačeno, v případě dějin 20. století jde často o místa bojů nebo utrpení. Slovo „památník“ mají často i v názvu, v této publikaci pracujeme například s Památníkem Terezín, Památníkem Lidice, Národním památníkem II. světové války Hrabyně nebo s Národním památníkem na Vítkově. Právě posledně jmenovaný může být považován za výjimku potvrzující pravidlo, protože zde je vazba sdělení instituce na husitskou bitvu z roku 1420 velmi slabá. Samostatnou kapitolou jsou pak památníky věnované významným postavám, které byly důležitou součástí kulturní politiky minulého režimu. A úplně stranou necháváme fakt, že především dříve se označení památník používalo i pro pomníky.
Není však zapotřebí památníky přejmenovávat. Tuto nejasnost můžeme brát jako výzvu k promýšlení toho, co nám místo nabízí a jestli se zde nepotkávají různá očekávání. Obecně bychom mohli říci, že ve vztahu k dějinám 20. století památník evokuje spíše emocionální vztahování se k dějinám, solidaritu a pietu. A muzeum je spíše institucí, která se zabývá interpretací historie založené na hmotných artefaktech nebo dokumentech. Místo, kde muzeum sídlí, nemusí mít silnou vazbu k tomu, co vystavuje. Muzejní teoretik Paul Williams používá pojem memorial museum, kterým označuje specifický typ muzea věnovaný připomínání historických událostí masového utrpení. My jsme se rozhodli tento druh instituce označovat jako „muzeum-památník“.
Ne každá expozice, jež je vybudována na místě násilí nebo utrpení, je však takovým muzeem-památníkem. Důležité je, aby expozice nějakým způsobem dál posouvala základní informaci o tom, co se zde odehrálo, umožnila klást si otázky spojené s širším kontextem událostí, případně přemýšlet o dalších důsledcích a současných interpretacích. Jinými slovy, muzeum-památník sice nabízí prostor pro vzpomínání a úctu k hrdinům, obětem a jejich příběhům, na této zkušenosti ale staví i další sdělení, které z muzea-památníku vytváří instituci se silnou společenskou funkcí. Mezinárodní rada muzeí zřídila v roce 2001 zvláštní komisi International Committee of Memorial Museums in Remembrance of the Victims of Public Crimes, jež muzea-památníky specifikuje jako místa připomínající oběti společenských zločinů.
Zveřejněno 25. 11. 2021