Důležitý krok pro budoucnost areálu bývalé věznice – soutěž na koncepci architektonicko-urbanistického řešení má svého vítěze. S návrhem architektury moderní a zároveň citlivé k památkově chráněné budově vyhrálo renomované studio ov architekti. Za spolek Memoria děkujeme za účast v soutěži a gratulujeme k úspěchu. O architektuře pro věznici s těmi, kteří ji budou mít ve svých rukou, přinášíme rozhovor.
Ov architekti – ateliér založili Jiří Opočenský a Štěpán Valouch v roce 2007, po studiích na fakultě architektury ČVUT v Praze. Prvním větším projektem byla rekonstrukce Spolkového domu ve Slavonicích (nominace na cenu Mies van der Rohe). Na tuto realizaci brzy navázaly další úspěchy jak ve vyzvaných, tak i otevřených architektonických soutěžích a postupně se záběr ateliéru začal rozšiřovat také na veřejný prostor. Za rekonstrukci a dostavbu sídla pro firmu Lasvit získal ateliér Českou cenu za architekturu 2020, Grand Prix Architektů 2020 v kategorii rekonstrukce a uspěla také jako Stavba roku 2020. Jedním z posledních dokončených projektů je sportovní hala v Kolíně a v současnosti po vyhraných architektonických soutěžích pracují na terminálu vysokorychlostní železnice Praha Nehvizdy, nové Základní škole Chýně-Hostivice a rekonstrukci polikliniky Pod Marjánkou v Praze. Jiří Opočenský a Štěpán Valouch pravidelně zasedají jako porotci v českých i mezinárodních architektonických soutěžích. Štěpán vede od roku 2020 ateliér Valouch–Stibral na FA ČVUT, Jiří je členem vědecko-umělecké rady FA ČVUT. Tým ova se postupně rozrůstá, v současnosti pracuje v týmu dvaceti architektů a studentů architektury, v roce 2020 se architekt Ondřej Králík stal partnerem kanceláře.
Jaké myšlenky se vám vybaví, když si představíte objekt bývalé věznice v současnému stavu?
Velký dům uprostřed města, který dlouho chátral. Velký potenciál vytvořit místo, které poskytne možnost vyrovnat se s trýznivou historií a kolektivní zkušeností a zároveň poskytne i jistou naději pro dnešní časy.
Než jste se přihlásili do soutěže, nakolik jste znali dějiny tohoto místa? Zaujaly vás, případně dokonce překvapily, při bližším seznamování nějaké momenty?
Já osobně jsem o vězení v Uherském Hradišti nevěděl. Někteří z našeho týmu pravidelně navštěvují Letní filmovou školu, a tak měli o budově povědomí a znali ji. Spoluautor návrhu Viktor Žák zde měl v padesátých letech nějakou dobu zavřeného pradědečka a další vzdálenější příbuzné.
Jaká cesta vedla k vašemu rozhodnutí se do soutěže přihlásit?
Účast jsme zvažovali, byla to pro nás výzva, ale nebyli jsme pevně rozhodnutí z kapacitních důvodů do soutěže jít. Pár dní na to mi zavolal Maxim Velčovský, který studoval na sousední střední umělecké škole, a snažil se mi vysvětlit, že příběh domu i místa stojí za to, ať do soutěže jdeme. Ten dům má prochozený a má k němu vztah – já jsem si jej vytvořil až během práce na návrhu, v kanceláři jsme se nakonec rozhodli do soutěže jít.
Co bylo největší výzvou při návrhu proměny areálu? Je nějaká část, nad kterou jste nejdéle uvažovali?
Můžeme říct, že takto rozsáhlé zadání, a hlavně množství podkladů v samotném zadání soutěže, může architekty snadno zahltit. Snažili jsme se při práci vystihnout hlavní téma nebo řešení, které pak může být příležitostí a jedinečnou vlastností návrhu. Podle nás je to vztah justičního areálu a muzea – dvou naprosto odlišných institucí, a především nás zajímalo jejich jasné vymezení. Člověk, který je účastník soudu ať už z jakéhokoliv důvodu, by neměl být konfrontován strachem z pohnuté historie místa.
Do jaké míry pro vás byl důležitý kontext města, ve kterém se areál nachází? Přemýšleli jste spíše o bezprostředním napojení na okolí, nebo byly ve hře i nějaké širší souvislosti?
Součásti architektonické podstaty celého areálu je obvodová zeď vymezující vnitřní dvory. Chtěli jsme tyto dvory zachovat, svými předprostory totiž připomínají zámecký areál, a proto pro nás bylo důležité i jejich ideové ztvárnění a bezprostřední návaznost na celý blok. Během práce na soutěžním návrhu jsme se snažili správně definovat a najít rozumnou míru otevření zdi k městu. Pozice věznice v centru města, její symbolický význam i měřítko, nabízí možnost celý areál přiměřeně a důstojně zapojit do chodu města a dát mu tím nový impulz. Pokud budeme na projektu dále pracovat, jistě toto budou hlavní témata. Najít řešení, jak areál rozumně otevřít a zároveň zachovat pocit, který můžete mít z uzavřené zahrady. Zdi nejsou vždycky na škodu.
Původní rakousko-uherská architektura komplexu justičního paláce a věznice pracuje s přísnou, téměř dokonalou symetrií. Váš návrh ji naplno respektuje. Neuvažovali jste v některé etapě, že byste ji naopak nějakým výrazným gestem narušili?
Náš přístup k architektuře je evoluční. Chceme na skvělou práci našich předků navazovat, doplnit ji, a nebýt s ní nutně v konfrontaci. Symetrii našeho návrhu také sami jemně narušujeme. Průchod do vnitřního dvora vedeme jen z východního dvoru, a tak prosklené přístavby před domy nejsou až tak přísně symetrické. Být v kontrastu s původní budovou jsme v této situaci nepovažovali za správné řešení.
Všichni architekti se museli vypořádat s mnoha danostmi prostoru a nemalými potřebami budoucích uživatelů. K subtilním, ale pro objekt zásadním danostem patří jeho historická zátěž. Mnohá místa ve věznici pamatují brutální násilí a zvůli, ale i statečnost a projevy lidskosti v extrémních situacích. Jak byste obecně pojmenovali váš přístup k takto zatíženému geniu loci?
O tématech bezpráví mě nejvíce zasáhla kniha Miloše Doležala o příběhu faráře Josefa Toufara. Osobní svědectví a doklady o zmařených lidských osudech z hradišťské věznice, které jsme měli díky soutěži možnost prozkoumat, nás naplňují zodpovědností při dalším citlivém nakládání s budovou věznice. Prožitek návštěvníka má být hluboký, prostředkem může být syrovost místa a dochované detaily stavby i prostorový zážitek.
Historické bádání zatím nepřineslo uspokojivou odpověď na otázku, kde se nacházely tzv. „třicítky“, označované politickými vězni za místa brutálních výslechů. Pravděpodobně jde o místnosti, ve kterých by ve vašem návrhu měl fungovat soud. Má architektura prostředky, jak takovýto střet někdejšího bezpráví a současného hledání spravedlnosti tematizovat? Měla by to dělat, nebo je naopak třeba temnou minulost některých míst přebít „pozitivní energií“?
Stále ještě jsme otevření hledání pro další práci, ale v tuto chvíli si myslím, že justiční areál by měl být konfrontován s pohnutou historií co nejjemněji. Tedy ano, v areálu mají být syrová místa, související s muzeem. Soud a jeho současnost má být o našich právech a doufám také, že o spravedlnosti. Právě vnitřní dvůr je dokladem tohoto přístupu, návštěvník muzea prochází po štěrku, okna kanceláří pracovníku však směřují do korun stromů, ne na popraviště.
Jan Sulzer 
Katya Bondarenko 
Viktor Žák 
Anna Blažková 
Ondřej Králík
Z našeho pohledu je zásadní součástí budoucího areálu Národního památník, živá paměťová instituce evropského střihu. Na prostorové řešení a expozice Památníku bude vypsána samostatná architektonická soutěž. Jak nejlépe zajistit, aby dílčí architektura expozice byla integrální součástí architektonické koncepce a výrazu celého areálu? Jsou s podobnými situacemi nějaké zkušenosti, existují „příklady dobré praxe“?
Zásadní při celém procesu bude především komunikace a diskuse všech účastníků. V současné době pracujeme na návrhu nového muzea pro soukromého investora a spolupracujeme s jiným autorským týmem, který navrhuje samotnou expozici. Tento způsob spolupráce již tedy máme ozkoušený. Je tedy důležitá úzká spolupráce mezi oběma týmy, aby došlo k synergickému využití energie všech zúčastněných.
Jsou nějaká muzea či památníky, které považujete v jakémkoliv ohledu za inspirativní jak pro vás, tak pro budoucí Národní památník Věznice Uherské Hradiště?
Z hlediska náplně a fungování muzea mohou být velkou inspirací instituce a památníky v Berlíně, například muzeum Topography of Terror, Liebeskindovo Židovské muzeum, Památník holokaustu od architekta Eisenmana, ale i Neues Museum od Davida Chipperfielda, které bylo vybombardované za války a citlivě dostavěné současným způsobem.
V českém prostředí může být inspirací Památník Zámeček od Žalský architekti. Brána nenávratna od sochaře Aleše Veselého, která se stala prvním krokem a impulsem k vytvoření Památníku Ticha na nádraží Bubny v Praze. Dále také návrh budoucího památníku holokaustu Romů a Sintů v Čechách, v Letech u Písku, jehož autorem je Jan Sulzer, který je autorem krajinářského řešení našeho soutěžního návrhu.
Topography of Terror v Berlíně 
Židovské muzeum v Berlíně 
Židovský památník zvaný též Památník holokaustu v Berlíně 
Neues Museum v Berlíně 
Památník Zámeček v Pardubicích 
Brána nenávratna – Památník Ticha v Praze 
Budoucí podoba Památníku Lety u Písku
Vítězstvím v architektonické soutěži vlastně vše teprve začíná. Čekají vás měsíce důvěrného kontaktu s „naší věznicí“. Těšíte se?
V tuto chvíli nás čeká jednací řízení bez uveřejnění, pokud uspějeme, tak začne běh na dlouhou trať. Máme zde připomínky poroty, zadavatelů, pracovníků památkové péče, města. Najít dohodu, ale také skvělou architekturu bude náš úkol. Těšíme se, ale zároveň máme před celým procesem respekt.
Doufejme společně, že někdy kolem roku 2028 bude celý areál dobudovaný podle vašeho návrhu zprovozněn. Co byste tomuto místu popřáli na prahu nové etapy jeho existence?
V rámci rekonstrukce především hladký průběh procesu povolování, zajištění financí a šťastnou ruku při výběru dodavatele stavby.
Po dokončení pak spravedlnost pro ty, kteří musí k soudu, důstojnou pietu politickým obětem padesátých let a jejich bezpráví a návštěvníkům muzea hluboký, a hlavně edukativní zážitek. Městu a jeho obyvatelům do budoucna přejeme, aby zde našli místo, kde se mohou společně setkávat a budou zde rádi.
Připravila Anna Stránská, zveřejněno 26. 11. 2022