„Vzpomínám na lípu ověšenou zvědavci, kteří chtěli vidět popravy.“
Více o Ladislavu Šupkovi na Paměti národa.
Text je převzat z rozhovoru pro Dobrý den s kurýrem z roku 2015 – dostupné zde.
Jako rodilý Hradišťan od dětství vnímám tuto omšelou ponurou budovu jako součást nejprve skoro periferie a postupně co součást městského centra. Poprvé jsem si uvědomil, co ten velký blok asi znamená, když jsem těsně po válce, kdy tam pracoval Lidový soud, viděl lípu u křižovatky ověšenou zvědavci, kteří chtěli vidět ve dvoře popravy. V té době a ještě dlouho potom pak fronty žen před vchodem do věznice – z dnešního parkoviště Umprum, které chtěly předat něco pro své blízké. O tom, co se dělo po 48. roce za působení vyhlášeného vyšetřovacího komanda Hlavačky a Grebeníčka, se jen šeptalo.
Nutně mám hradišťskou věznici spojenu s tísnivou atmosférou padesátých let. I když nám, jako žákům jedenáctiletky, nebránila její existence, abychom pod mohutnými kaštany (poslední z nich nedávno dožily na autobusovém nádraží), které ze dvou stran zakrývaly vysokou zeď, v jejich stínu randili, či zkoušeli slast prvních cigaret. Pamatuji také na vězně, kteří pod přísným dozorem pochodovali budovat mařatský kravín. A pak na desítky let celý ten obrovský komplex bez pohybu čněl jako zapomenutý balvan v živém městě, které jej postupně obklopovalo. A ční tak dodnes.
Poprvé jsem se dostal dovnitř v roce 1979, když se tam uskladňoval fundus zemědělské výstavy. V traktu samovazeb. Bylo to něco zcela jiného než dnes, kdy se tam občas může člověk podívat a pohybuje se v davu dalších návštěvníků. Ozvěnu kroků v šeré studené chodbě slyším dodnes. Za těch něco víc než 60 let, co sloužila věznice svému účelu, jistě jí prošlo mnoho skutečných kriminálníků. Ale představa pocitů a zážitků těch, kteří se zde ocitli jako slušní lidé, jen politicky odlišných názorů, mi nevymizí z paměti. Snad toto je ten odkaz.
Zveřejněno 27. 10. 2022