Spolek Memoria byl dne 10. listopadu 2021 oceněn v kategorii za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin Cenou Ústavu pro studium totalitních režimů Za svobodu, demokracii a lidská práva. Cenu převzala předsedkyně spolku Anna Stránská. Více o slavnostním předání na webu ÚSTRu zde.
Znění proslovu
Vážené dámy a vážení pánové, dobrý večer.
Jménem celého našeho spolku Memoria velmi děkuju za toto ocenění. Myslím, že nám všem udělená cena vlila potřebnou dávku nové energie a radosti.
Narodila jsem se do domu kousek bývalé uherskohradišťské věznice a kolem chátrajícího objektu jsem chodila od dětství. Věznici jsem vnímala, stejně jako mnozí další, coby podivnou šedou kulisu každodenního života města. Moje maminka téměř 30 let učí na Střední uměleckoprůmyslové škole, která sídlí v budově bývalého soudu, přímo navazující na vězeňský areál, do kterého jsem tak už jako malá občas okny nahlížela. Na gymnáziu vzdáleném přes cestu mě to rozlehlé chátrající místo v centru města začalo čím dál víc zajímat. Asi i proto, že bylo zcela nepřístupným, obecně se moc nevědělo o jeho minulosti a panovala kolem něj viditelná bezradnost. Když roku 2009 hrozil odprodej areálu v aukci za nejvyšší nabídku, věděli jsme mnozí o pohnuté minulosti za jeho zdmi už o hodně víc. A nebylo tedy možné nic nedělat.
Od té doby naše Iniciativa za důstojné využití věznice prošla mnohým a je pro nás zadostiučiněním, že tomu nejhoršímu se v případě budoucnosti věznice podařilo zabránit. A co víc, dnes už je v oficiálních dokumentech státu zakotvena myšlenka, že nejcennější část areálu se promění na důležité paměťové místo. My bychom zde rádi viděli Národní památník obětí totalitních režimů, jedno ze zásadních míst připomínajících dějiny 20. století a důležitý bod na jakési mapě zla komunistického režimu. Přála bych si, aby u nás na Slovácku v Uherském Hradišti vznikla živá paměťová instituce důležitá i v celoevropském měřítku. Instituce nejen s působivou expozicí, pietně upraveným prostranstvím, sbírkotvornou, dokumentační, publikační a vzdělávací činností, ale taky třeba s veřejnou odbornou knihovnou. Tu bych si přála pojmenovat po jedné z politických vězeňkyň jako Knihovnu Anny Honové.
Naše společnost ještě není se svými nedávnými dějinami a dědictvím minulého režimu dostatečně vyrovnaná. Je nejvyšší čas začít se mnohem intenzivněji ptát příbuzných a blízkých na to, co ve svých životech prožili, ať už z pohledu malých, ale i velkých dějin. A myslím také, že je potřeba se neustále učit nahlížet na svět ne černobíle. Že je potřeba odpouštět a vždy se snažit hledat porozumění. Zároveň ale také umět jasně pojmenovat zlo a to i tam, kde se teprve nenápadně rodí. Pojmenovat je a umět se s ním vypořádat. Oběti zvůle a násilí nejen v hradišťské věznici představují mimo jiné těžce vykoupenou zkušenost. Doufám, že se ji nám všem jako společnosti podaří co nejlépe zúročit.
Asi to nejdůležitější, co u mě činnost kolem hradišťské věznice vzbuzuje, jsou otázky. Kde se ztrácí lidskost? Jak se stane, že lidé jsou schopni dělat tak strašné věci druhým? Z čeho se rodí stav, kdy se tyranie stává součástí společenského systému? Ale také: Co může každý z nás dělat pro to, aby náš svět byl dobrým místem k životu, pokud možno všude a pro všechny?
Potřeba nalézat odpovědi dává smysl našemu úsilí kolem hradišťské věznice. Děkuju všem, díky kterým se toto úsilí násobí – nenahraditelnými se mohou ukázat i zdánlivé drobnosti. Vzájemná spolupráce a společné snažení jsou pro mě velké hodnoty – a také jedna z odpovědí, které jsme už našli.
Děkuju za pozornost a doufám, že za pár let se budeme moci sejít v Národním památníku obětí totalitních režimů v Uherském Hradišti.
Zveřejněno 14. listopadu 2021