Mgr. Jaroslav Pinkas, Ph.D. je historik a didaktik. V současnosti působí na Ústavu pro studium totalitních režimů a zároveň na Pedagogické fakultě UK. V minulosti pracoval jako učitel na několika pražských gymnáziích. Zajímá se o ideologické obsahy v popkultuře vzniklé před i po roce 1989 a využití filmů při výuce dějepisu. Je autorem a spoluautorem řady studií a knih, nejvíce si cení svého podílu na vzniku nové badatelské učebnici dějepisu.
Rozhovor vedla Anna Stránská, předsedkyně spolku Memoria.
Jak na tebe působí prostory bývalé hradišťské věznice, když do nich vstoupíš?
Říci, že ponuře, bude asi působit banálně. Je to vězení a pocity tísně a ohrožení se nechají očekávat. Tyto fyzické vjemy jsou umocněny tím, co o tom místě vím a co jsem se ještě během prohlídky dozvěděl. Strohost a syrovost chodeb a místností umožňuje představit si cely, ve kterých trpěli vězni v 50. letech, stejně jako čekárny ordinace lékaře o třicet let později. To prolínání různých vrstev paměti, které tvoří „matrix“ věznice, je neuvěřitelně intenzivní a nelze je úplně racionalizovat. Nejspíše bych to popsal jako zmatek, lítost, údiv, bolest.
Co nám hradišťská věznice může dát pro naši současnost a co budoucím generacím?
Konvenční odpověď by mohla znít, že je to svědectví utrpení v dobách nesvobody. A to jistě také je. Ale myslím si, že je ještě něčím víc – je svědectvím toho, jak se minulost nepředvídatelně vrství a jedno místo může sloužit jako věznice, mučírna, služebna policie, ordinace lékaře, místo volnočasových aktivit i škola. Může nás učit rozplétat tyto vrstvy, všímat si těchto proměn a vnímat jejich společenský kontext. Může být jakousi trvanlivou učebnicí dějin 20. století, přičemž „jádrem“ tohoto „matrixu“ jsou 40. a 50. léta, kdy stát zneužíval svou moc proti svým vlastním občanům.
Mohl bys prosím popsat, o co jde v metodě tzv. kontroverzní výuky?
Výuka založená na kontroverzi není žádná velká věda. Vychází z předpokladu, že pokud na výkladu minulosti není silný konsenzus, je třeba tyto polemiky přenést i do školního prostředí a téma předložit jako kontroverzní. Znamená to netrvat na jediném možném výkladu událostí a nabídnout více perspektiv, jak se na událost dívat. Základem takové výuky je práce s prameny, resp. s různými typy pramenů, které žáci samostatně analyzují a interpretují a diskutují odlišné závěry, ke kterým mohli dojít. Učí se tím, že některé otázky nemají jednoznačné odpovědi a že člověk, který má jiný názor, nemusí být nutně lhář, ale má prostě jiný náhled na věc. Tím se zároveň připravují na občanskou angažovanost v demokratické společnosti, která je na moderovaném konfliktu postavena.
Co bys poradil učitelům, kteří mohou mít jisté pochopitelné obavy z otevírání témat nedávné minulosti?
Aby se vyvarovali silných soudů. Pokud minulost podáme v autoritativním módu („takto to bylo, to si zapište do sešitu a zapamatujte“), tak přirozeně riskujeme, že část dětí, jejichž rodinná paměť se s tímto obrazem dějin míjí, se do vyučování nezapojí a bude v opozici vůči tomuto obrazu, ať už viditelně či neviditelně. Pokud zvolíme badatelskou metodu, na jejímž počátku nejsou odpovědi, ale otázky, toto riziko výrazně snížíme. Tím, že děti samy zkoumají minulost, stávají se jejími podílníky, jsou na ní nějak interesováni a získávají si k ní vztah. Ovšem předpokládá to bezpečné prostředí, aby mohly dělat chyby a přiznávat je. Diktování do sešitu je cesta k totalitě.
Jak vytvořit ve třídě, nebo i jiné skupině, bezpečné prostředí pro diskusi, různorodost názorů?
Je to těžké, ale možné. Východiskem je dobrovolné sebeomezení. Učitel by neměl podlehnout pokušení vyprávět, ale dát prostor dětem a jejich samostatné práci. Důležité je také nastavení pravidel, například při komunikaci, při práci ve skupině atd. Zásadní je schopnost učitele tolerovat širokou paletu názorů, včetně těch extrémních. Děti mají často extrémní názory, protože je znají z rodin, a těchto názorů se nezbaví tím, že o nich budou mlčet. Zároveň je ale nesmírně těžké takovou debatu, v níž se objevují extrémní názory, moderovat. Debata nesmí ubližovat a nesmí zraňovat, zároveň ale nesmí být cenzurována. Hodně to souvisí s kulturou školy, tam kde je otevřené a přátelské prostředí a žáci se třeba podílejí na chodu školy skrze nějaký zastupitelský sbor, tak se toto prostředí tvoří lépe. V autoritativně vedených školách se bezpečné prostředí tvoří obtížněji.
Jak dojít k porozumění a snahám o pochopení?
Porozumění a pochopení předpokládá schopnost empatie, vystoupení ze své komfortní zóny a schopnost naslouchat „tomu druhému“, který k nám třeba hovoří přes propast času skrze historické prameny. To není snadné ani pro dospělé. Všimni si, jak často dospělí lidé kádrují, soudí, nálepkují, aniž by se snažili porozumět. Jako by porozumění bylo něco nebezpečného, co naruší osobní integritu. A do jisté míry tomu tak je. Porozumění vždy předpokládá ochotu vyjít vstříc „tomu druhému“. Žádný univerzální jednoduchý návod neexistuje, ale obecně se osvědčuje důsledná sebereflexe – například žákům předkládáme prameny a čím více jich prostudují, tím hlouběji do problému pronikají a tím více se mohou měnit jejich náhledy na problém. Měli bychom se jich průběžně ptát – změnil se nějak tvůj pohled na problém, který řešíme?
Co myslíš, že by se dalo dělat ještě nyní ve věci vyrovnávání se s komunistickým totalitním režimem?
Komunistický režim je definitivní minulostí. Je důkladně historizován a pro současné žáky je minulostí stejně vzdálenou jako druhá světová válka nebo vznik ČSR. Nepomůže jeho démonizování ani moralizování. Je třeba k němu přistoupit jako k jiným historickým fenoménům, ukázat jej v jeho rozpornosti, jako radikální modernizační projekt, který přinášel ruku v ruce represi a teror na straně jedné a emancipaci a sociální jistoty na straně druhé. Pokud jednu z těchto stránek komunistického režimu vypustíme, dostáváme se na šikmou plochu ideologických přístupů.
Úvodní foto Ústav pro studium totalitních režimů, zveřejněno 17. 4. 2022