Vzpomínky Jiřího Stránského v dopisu Memorii z července 2010

    Z archivu spolku Memoria. Přepis ručně psaného dopisu – jako odpověď na pozvání na program k věznici na Letní filmové škole.

    V Katově, 18. července 2010

    Pozdravení všem,

    a ze všeho nejdřív omluva, že se fyzicky neúčastním – tělesně možná (vysloveno) zní ještě důrazněji. Prostě v poslední chvíli nemůžu, to se fosilům stává. Když jsem tenhle dopis domlouval se svou milou a ochotnou jmenovkyní Aničkou Stránskou, už při domlouvání mi zatrnulo, jestli vůbec mám na co psát – naše domlouvání natolik ovládá elektronika, že cosi jako dopisní papír a známka a obálka je vlastně už anachronismem. Takže jsem s tím měl problém. Nač mít papír, když mám počítač. Ano, mám tu stohy papírů potištěných různými verzemi scénářů Zdivočelé země, ale psát Vám na jejich nepotištěné strany? Když mé řádky mají být příspěvkem k debatě o ztracení paměti? Urážel bych Vás i tu paměť. Tohle jsou jediné tři neformátované listy papíru, které jsem našel a doufám, že i to, co chci napsat, bude rovněž mimo formát.

    Začnu zavzpomínáním. Před necelými 57 lety, v září roku 1953 jsem byl spolu s dalšími odsouzenými ženami a muži transportován do slovenských věznic. Někteří do Ilavy a ti, kdo tam nezůstali, dál do Leopoldova. První (a jedinou) mezi zastávkou na cestě dvou autobusů z Prahy Pankráce byla věznice v Uherském Hradišti. Když nás vyhnali z autobusů a zahnali do transportních cel, vedle mě si sedl mukl asi padesátiletý, který po chvíli spíš do prostoru cely, než mně, řekl: „Jestli mě některý z nich poznal a nechají si mě tu, zabiju se.“

    Vyzván, aby své oznámení zdůvodnil, chvilku, opravdu jen chvilku vyprávěl, co s ním tady v Hradišti při výsleších ta parta kolem Grebeníčka vyváděla… Protože nás po hodině znovu zahnali do autobusů, svou hrozbu nesplnil, ale už jsem ji měl zarytou v hlavě.

    Nebyl jsem ani v Ilavě, ani v Leopoldově dlouho – na obou místech jsem si s dalšími dvěma hrál na obkladače, a než jim mé kachlíky v kuchyních odpadly, odvezli mě na Jáchymovsko – byl jsem mladý a neměl jsem vysoký trest (jen 8 let), to skýtalo naději, že bych v radioaktivitě mohl vydržet opravdu dlouho. K té radioaktivitě jen malou poznámku – v padesátých letech odjížděly z Československa každý týden dva dlouhé vlaky naplněny co nejčistší smolincovou rudou, jíž se nepřesně a zkráceně říká uranová. Tím naše strana a vláda platila Velkému Bratru za to, že nás přijal do své náruče a chránil nás a světový mír před imperialisty… O mnoho později (po promítání Bumerangu v Moskvě) mi postarší a moudře vypadající Rus řekl, že u uranového průmyslu pobyl v Československu 6 let, a že z československého smolince je za Uralem snad dvacetikilometrové pohoří.

    Před pár dny jsem se z rozhlasu dozvěděl, že firmu Westinghome, do té doby smluvně dodávající radiální tyče z obohaceného uranu do Temelína, vystřídala – smluvně – ruská firma. Za výhodných podmínek. Aby ne, že? Když mají za Uralem to pohoří…

    Takže jsem se tenkrát vracel ze Slovenska na Jáchymov spolu se svými obkladačskými komplici, a naší první zastávkou na čůrání bylo Uherské Hradiště. Jenže… Jenže! Jen co jsme vstoupili do už známé transportní cely, objevil se bachař a přečetl naše tři jména. Nelíbilo se mi to – těšil jsem se na Jáchymovsko, na volný pohyb po lágrech a kilometrové procházky hluboko pod tím. Popadli jsme své krabice od margarinu, kde jsme měli veškerý svůj majetek, a šli. Ukázalo se, že si kdosi z bachařů přečetl v našich papírech, co nemáme (já v uvozovkách) a náčelník hradišťské basy rozhodl, že obložíme i jejich kuchyň. Nedivím se, že každému, kdo v téhle věznici pobyl, z ní naskakuje husí kůže. I když tu nebyl ve vyšetřovací vazbě. O to míň chápu, že ministerstvo vůbec začalo uvažovat, jak se toho místa hrůzy zbavit.

    Dodnes, navzdory své fosilitě, chodím a jezdím za žáky a studenty všech možných škol. Většinou jim před tím pustí kantoři některý z filmů podle mých scénářů, či televizní Zdivočelou zemi, a oni se pak ptají. A ptají se čím dál líp. Taky už jsou poučenější – už existují ony řady dokumentů, jimž se říká Příběhy bezpráví. FAMÁCI začali točit dokumenty „Děti padesátých let“, což jsou výpovědi nyní starých lidí o tom, co s nimi komunisté vyváděli, když jim odvedli, ne-li popravili, otce, některým odvedli i maminku. Byl jsem s těmi otci zavřený, slyšel jsem jejich svědectví o výsleších, při nichž jim vyhrožovali likvidací jejich dětí… Dětské domovy… A tak. Přesto i teď se mě pořád ještě dovedou ty děti zeptat, proč jim o tom, o čem já hovořím či píšu, doma nikdo nic neřekl. Snažím se jim vysvětlit, že tenkrát byli jejich rodiče tak mladí, jako jsou oni teď, ale jejich rodiče museli komunistům všelijak sloužit, aby své rodiny uživili. Dostali děti do škol.

    Snažím se na mou duši být tolerantní, ale i moje tolerance má své mantinely, jak se teď říká. Proto mám radost, že se – konečně – o všem naplno mluví. Konečně se zdá, že bude uznán i třetí odboj, to jest odpor proti té hrůzné komunistické třídní nenávisti a jejímu vraždění a mučení. Seděl jsem s účastníky 2. odboje, s piloty z Bitvy o Anglii, s parašutisty, kteří za to, že bojovali za svobodu, byli znovu zavření. I oni pochopili, o co delší byl ten 3. odboj ve srovnání s tím druhým.

    Tak. Víc už ani ň, jak se říká, i tak toho je víc, než jsem měl v úmyslu.

    Píšu tak s předstihem, abyste se mě mohli na dálku ptát, dojde-li k mé telefonické účasti na Vaší konferenci.

    I když ale nedojde, zdravím Vás a přeji Vám, ať se Vám daří.

    Váš Jiří Stránský

    Zveřejněno 19. 4. 2022