Uherskohradišťská věznice – Střípky vzpomínek Věry Heidlerové

    Historické centrum Uherského Hradiště bylo v 90. letech 19. století doplněno významným komplexem budov – Justičním palácem a věznicí, které svou hmotností i rozměry směle soupeřily s církevními stavbami. Brzy se staly pevnou součástí života města – před i za mřížemi. Venku běžel život se všemi peripetiemi, za vraty věznice zůstávalo skryto v příšeří tajemství rozličných přečinů. Než vyrostly kolem věznice vysázené kaštany, aby ve svých korunách v jarní čas rozsvítily svíce květů, každá generace byla magicky přitahována do okolí mimořádné budovy. Kolem jezdily maminky s kočárky, po zešeření probíhala randíčka zamilovaných, občas nějaký zlodějíček sklidil úrodu z pozemků zahradnictví za areálem, desítky nohou vyšlapaly cestičku k řece Moravě, kde se tak báječně koupalo. Každá generace Hradišťanů si do paměti zapsala své vzpomínky. Věznice nebyla rozhodně místem, které by bylo míjeno bez zájmu.

    Co mohu doložit já, dnes 85 letá pamětnice?

    Na jaře 1938 přijela na návštěvu k rodině babička Janíková z Vysočiny.

    Nemusela vážit mnoho kroků, než narazila na věznici. Před věznicí pod dozorem pracovalo pár desítek vězňů při úpravě terénu, čištění trávníků, vysazování květin před soudem a při čištění chodníků. Vesnická babka tuze dobrotivého srdce, obratných úst a horáckého nářečí se zvídavostí této kategorie žen se obrátila na skupinku dozorců: „Odkud só, co udělali? Dófám, že je nebijete. A nemajó hlad, já bych jim nějakó bochtu chtěla upict.“ Odpovědí byl řehot dozorců: „Babičko, to jsou všechno lehké případy – hospodské bitky, sousedské neshody, drobné krádeže, ti se tady ,ohřejí‘ jen na několik týdnů, hříchy si tady odpracují a pak okamžitě zpátky domů… Je o ně dobře postarané.“ – Historka o milosrdné babičce vešla ústním podáním do všech větví rodiny a byla vždy s úsměvem reprodukována.

    Z rodinného alba – Snímky z roku 1938, nahoře věznice v pozadí

    Kaštany vzrůstají, čas plyne a mění se. Je jaro 1941.

    Tehdy se maminka s dcerkou procházejí po cestě, z níž je vidět na zamřížovaná okna věznice. Maminka je smutná a v očích má slzy. Vysoko za mřížemi je vidět mužskou hlavu. Maminka říká: „Tam je tatínek.“ Tu hlavu si pamatuju, ale tatínka bych nepoznala. O pár měsíců později budu běhat v Brně po chodníku u Kounicových kolejí, maminka bude hlasitě křičet: „Věrko, vrať se, Věrko, Věrko, Věrko.“ Za plotem pod okny chodí cizí voják s puškou, když zajde, k oknu se vrhá tatínek. Scénář se opakuje jako u věznice v Hradišti. Vidíme se, maminka mi mačká pusu, abych nezačala na otce volat. Obě akce byly zorganizovány manželkami vězňů protinacistického odboje, každá zkušenost je použitelná a užitečná.

    Léto 1945: Tatínek válku přežil.

    Jako důvěryhodná a čestná osoba se stává členem městského národního výboru. To už některým událostem rozumím. Přicházejí k nám mladší lidé, prý partyzáni a odbojáři. Informují otce, že je možné zajít do věznice, tam si vybrat libovolného vězně Němce nebo kolaboranta a po chuti ho zmlátit. Říkali tomu „dny otevřených dveří“. Také otci navrhují, aby si šel vybrat vybavení z bytů, z nichž byli vyhnáni Němci. V paměti mám uložené útržky rozčileného a odmítavého tatínkova hlasu: „To je rabování, nemám zájem, nikdy bych se nenapil z německého hrnečku, to je špatné, to byste neměli dělat…“ Už jako dospělá se dozvídám jméno jednoho ze „statečných“. Škoda, byl to šohaj malovaný… V té době dostává otec pozvánky na popravy, které probíhaly na dvoře uherskohradišťské věznice. Otec s matkou si to šeptem sdělují, otec odmítá a nikdy se nezúčastní, i když informace o provedených exekucích proniknou až k nám domů. Popravami žije i ta část veřejnosti, která neměla s odbojem nic společného. V té době už cítím, že tatínkovi rozumím.

    Stromy kolem věznice už jsou opět vzrostlejší i okolí se proměňuje. Začíná školní rok 1950–1951.

    Několik jazykově úspěšných žaček z naší třídy bylo vybráno k mimořádnému úkolu! Budou vyučovat vězeňské dozorce základům ruského jazyka. Tak pomohou splnit čestný socialistický závazek vězeňské služby. To je náš první vstup do vězeňské části justičního komplexu – pochmurná vrátnice, smutná chodba, tréma z postarších bachařů v nevzhledných uniformách, která je asi vzájemná, odřené vybavení společenské místnosti. Skupina 5–7 omrzelých strážců spravedlnosti. Po zahájení „výuky“ zjišťujeme, že naši žáci mají problémy s psaním obecně, natož pak s azbukou. V rolích učitelek se střídáme u tabule a malujeme bukvy, narážíme však na obtíže i tam, kde azbuka má shodná písmena s latinkou. Můj dojem z experimentu je ohromení, hrozný údiv, otrava. Malou náhradou je návštěva bytu spolužačky v téže budově, Eminčin tatínek je povoláním dozorce. Domácnost je jako pevnost, vysoké zdi, ale chod běžný. Domácí paní nás odmění buchtami. Pak nás Eminka vede ven přes vězeňské dvory až na místo vyhrazené zahrádkám. To už jsou z vylekaných „učitelek“ zase rozveselená děvčata, která zatím netuší, co se děje za zamřížovanými okny a že právě vstoupila vlastníma nohama do 50. let 20. století. Jak plyne čas, rozplyne se i vzdělávací experiment kvůli pracovnímu vytížení „žáků“.

    Stromy u věznice jsou bez listí. Chybí několik dnů do Vánoc, snad rok 1951?

    Při chabém pouličním osvětlení jsem poskakovala po městě a nahlížela do výloh obchodů. Nedaleko od věznice mne oslovil zmatený, starší muž. „Děvčátko, kde je tu nádraží?“ Celý se chvěl a neustále se rozhlížel. „Já vás tam dovedu,“ nabídla jsem se. A tak jsme šli. Pod každou lucernou mne křečovitě chytil za ruku, začal plakat a říkal: „Tady ne, tu je světlo, oni mne zas budou bít.“ Cestou na nádraží jsem se dozvěděla, že je propuštěný z věznice, že ho tam mlátili, na důkaz toho vyhrnul rukávy a košili a ukázal ještě ne zcela zahojené krvavé zhmožděniny. Na celý život se mi tento pohled vryl do paměti jako „bičování Krista“. Prý se podobám jeho dcerce – stále plakal, ani nevěděl, jak dlouho byl zavřený. Den, týden, měsíc, rok? Časově byl zcela dezorientovaný, bál se lidí. Pamatuji se jen, že jsem mu koupila jízdenku směr Luhačovice, počkala s ním na vlak, usadila jsem ho a zamávala při odjezdu. Odjel, ale vzpomínka zůstala.

    O pár měsíců později, na konci školního roku 1952, stála naše dívčí parta v družném rozhovoru poblíž věznice, na chodníku proti bočním dveřím s několika schůdky, vedoucím do vězeňského areálu z hlavní silnice (tř. Malinovského). Přijelo černé auto, vystoupili muži v kožených kabátech a jeden přiběhl za námi. „Vypadněte, zmizte, běžte domů, nestůjte tady,“ zněl rozkaz. Smysl pro čest a právo mne donutil vzepřít se: „Pane, my tu nic zlého neděláme a na veřejném chodníku můžeme být.“ Odpovědí bylo šťouchání a postrkování našeho hloučku směrem do boční ulice i přes naše protesty. Ohlédla jsem se a viděla, jak z auta vyvlékají a posléze vykopávají do schodů člověka svázaného do kozelce. Muž v koženém kabátu přeběhl cestu, vyběhl za nimi a dveře za celou scénou se zavřely. Nikdy však ne za mou vzpomínkou.

    Definitivní pochopení podstaty komunistického režimu se dostavilo poté, co jsem ze sklepního okna nynější budovy Okresního úřadu uslyšela přibližně v téže době strašný křik mučeného člověka. Zesilující se tóny symfonické skladby, jdoucí do finále, měly ten zoufalý nářek maskovat. Spojení těchto dvou zvukových projevů mne přibilo k zemi. Bylo to něco mimo lidské chápání, čirá hrůza. Ztěžklé nohy se rozběhly domů a donesly mne do otcovské náruče, přístavu bezpečí. V rozrušení jsem hrozný zážitek vykoktala. Otec zaskřípal zuby a řekl jen dvě slova „komunistické gestapo“. Teprve až jeho rozčilením a zlostí zešedlé oči opět zmodraly barvou laskavých pomněnek, vysvětlil mi, v čem vlastně žijeme. Poprvé jsem uslyšela jméno estébáka Grebeníčka, který mučil vězně elektrickým proudem.

    Uplynula léta, vzrostlé kaštany u věznice byly vykáceny, okolí i vnitřek věznice se stavebně i účelově proměnily. Jen režim trval.

    Podle rozmaru režimu, podpořeného ruskými tanky, se proměnily i naše životy. Někteří lidé museli opustit svá zaměstnání, tvrdá opatření a persekuce byly na denním pořádku. Doba normalizace. Na podzim r. 1978 jsem byla předvolána na StB, které v té době sídlilo v budově bývalého Justičního paláce, propojeného s přiléhajícími vězeňskými prostory. Pracovník StB mne vedl dlouhými chodbami, kterými bezpochyby v době války vodili i mého zatčeného otce. Zmínila jsem tuto okolnost před svým doprovodem a zaznamenala jsem působivý účinek a dopad mé poznámky. Estébák se během minuty orosil silným potem a už se potil až do konce výslechu, který nahrával. Zajímal ho můj 3 denní víkendový pobyt u rodiny ve Vídni, styky s emigranty, pašování literatury, kontakty, což jsem při tak krátkém pobytu nemohla stihnout. Komicky pak zněla otázka „s kým se stýkáte“, neudržela jsem se a odvětila klasickou odpovědí „se svou posluhovačkou“. Styky s přáteli měli velmi dobře zmapovány. Byla jsem vyzvána, abych dávala informace o případné cirkulaci zakázané literatury, což jsem odmítla, protože nemám na udávání povahu. Tak jsem poznala těžkou práci potem zbroceného vyšetřovatele, ale hlavně část justičního paláce zevnitř.

    Nepříjemnostem v rodném městě jsem unikla přestěhováním do severních Čech, kde nikoho nezajímal kádrový posudek.

    Domů jsem se vrátila v r. 1993, tentokrát už do svobody a do penze.

    Stala jsem se sympatizantkou Konfederace politických vězňů (III. odboj) a později si našla cestu mezi mladé a aktivní lidi, kteří prosazovali proměnu areálu věznice v Památník totalitních režimů. Spolek nese krásné jméno Memoria a já jen lituji, že kvůli věku se už nemohu aktivně připojit do jeho záslužné práce. Po dlouhých letech se záměr paměťového obnovení objektu věznice stal realitou. Není pravděpodobné, že se dožiju slavnostního otevření Památníku, proto už dnes volám Vivat, Memoria!!! A steré díky.

    Na pobídku Anny Stránské sepsala Věra Heidlerová v květnu 2022