Dějiny a současnost – Vystavování dějin

    Příspěvek z časopisu Dějiny a současnost, číslo 8/2021

    Jaké muzeum tematizující zkušenost s komunismem považujete za inspirativní? Na jakém principu je postavené?

    U nás takové muzeum zatím nemáme. Máme autentická místa z éry komunistické totality, kde by mohla důstojná a pro budoucnost inspirativní muzea vzniknout. Zatím je jediným zástupcem této kategorie Památník Vojna v Lešeticích u Příbrami. Tématu poválečných dějin se sice dotýká řada expozic, ale bylo by na místě, aby šla více do hloubky – a nekončila jen vystavením sochy Stalina a jednoho agitačního plakátu.

    Situaci na poli prezentace a vystavování novodobých dějin, zejména reflexe naší československé komunistické minulosti, aktivně sleduji přes deset let. Mám za to, že až nyní začíná aktivita v této oblasti sílit. Doufám, že tato tendence nepomine – rozhodně je stále co zpracovávat, badatelsky i společensky. Časový odstup byl asi potřebný, ale nesmíme sklouznout k promlčení.

    Oceňuji všechny dosavadní dílčí aktivity, včetně učitelských. Ve věznici v Uherském Hradišti spolek Memoria v posledních letech realizoval v různorodých podobách alespoň „prozatímní muzeum“. Při každém otevření byl zájem veřejnosti enormní. Tamtéž právě vzniká tzv. imersivní expozice Za zdí, která má pomocí moderních technologií objekt zdarma zpřístupňovat po dobu, kdy bude kvůli probíhající rekonstrukci zcela uzavřen.

    Mojí odpovědí na otázku je, že inspiraci zatím můžeme hledat spíš v zahraničí. Mezi nejlepší muzea v evropském kontextu řadím muzeum Solidarity v Gdaňsku – nejen expozici, ale celou instituci European Solidarity Centre. Architektura objektu umístěného v loděnicích, srdci stávek, vtáhne do tématu už jen svou atmosférou. Vstupní prostor plný živých rostlin odkazuje k ideálům humanity, demokracie a svobodného života. Místní dění je zasazeno do různých souvislostí a perspektiv. Příkladné je i propojení promyšleně použitých moderních technologií a působivé práce s prostorem s „klasickým muzejnictvím“. Vyprávění vtáhne a neurazí člověka, který zatím o tématu moc neví, ale ani toho, kdo vše ještě živě pamatuje. A pak je tady závěr stálé expozice, jakási transnáboženská kaple – nepatetický prostor pro kontemplaci s názvem Kultura pokojné změny. Jde o vzpomínku na osobnosti, které stály v čele nenásilných bojů za lidská práva. Silná motivace ke snaze naplňovat odkaz energie svobodného ducha v nejrůznějších rovinách vlastního života, k odpovědnému přemýšlení, jak nabytou svobodu udržovat, pečovat o ni a co nejlépe ji naplňovat. Vstup do prostor mimo hlavní expozici (například na krásnou terasu s výhledem, do knihovny a dočasných výstav) je volný. Nejde „jen“ o muzeum, ale o instituci, která má za cíl šíření obecného povědomí o světě nezávislých hnutí, občanské společnosti a sociální spravedlnosti.

    Domnívám se, že v dnešní době by kulturní instituce, jimiž památníky, muzea historie i umění, ale také divadla, kina a další tvůrčí prostory zajisté jsou, měly sloužit více jako fóra, novodobé agory. Místa pro krásné a povznášející zážitky, ale také bezpečný prostor pro posilování vnímavosti i mezilidských vztahů. Prostor pro přemýšlení nad tím, co bylo, jak nyní žijeme a jak si představujeme časy budoucí.

    Anna Stránská, předsedkyně spolku Memoria, intendantka HaDivadla

    Zveřejněno 21. 12. 2021