S rostoucím povědomím o minulosti hradišťské věznice klademe stále větší důraz na to, abychom veškeré poznatky ověřovali, kriticky zvažovali a zejména zasazovali do souvislostí. Jsme proto vděční, že pro nás jakýsi „stručný úvod do fenoménu vězeňství“ sepsal jeden z nejpovolanějších – JUDr. Mgr. Jan Lata, Ph.D., prezident Unie státních zástupců.
Více o JUDr. Mgr. Janu Latovi, Ph.D. zde.
O mnoha institucích se praví, že jsou staré jako lidstvo. To u vězení neplatí. V historii existovaly různé druhy trestů: trest smrti, mnohdy zostřený o mučivé útrapy, fyzické tresty, včetně mrzačících, hanobící tresty (pranýř), pokuty. Nejblíže k vězení mělo paradoxně vyhnanství, kdy byl zločinec vyloučen ze svého kmene a stal se bezprávným cizincem. Vězení sloužilo spíše jako vazba, než bylo rozhodnuto o vině a vykonán trest. Další formou bylo vězení pro dluhy, ze kterého se dlužník (zpravidla za pomoci blízkých) musel vyplatit. Od 16. století začínají být odsouzení posíláni na galeje a vznikají robotárny, jejichž ekonomický efekt je však sporný.
Vězení jako trest se začíná prosazovat od 18. století, kdy v souvislosti s osvícenskými idejemi jsou omezovány zostřené popravy, při kterých byli odsouzenci před smrtí brutálně mučeni, a začal být zpochybňován i trest smrti jako takový. Prosazovaly se tzv. relativní teorie trestání, které usilovaly, aby trest nebyl primárně odplatou, ale prostředkem nápravy odsouzeného. Nemělo být působeno na zločincovo tělo, ale na jeho duši. Nápravy se mělo nejlépe dosahovat prací, přičemž vězni byli pod neustálým dohledem, čemuž byla uzpůsobena i architektura nově stavěných věznic (u nás nejvíce zřetelná v Plzni na Borech). Náprava vězňů se však ukazovala jako mnohdy nesplnitelný cíl, přičemž vězení bylo a je nepřirozenou institucí s mnoha negativními jevy a jeho brány mnohdy opouštěli více narušení jedinci, než kteří do něj vstupovali. Jiný koncept zdůrazňuje, že vězení chrání společnost před kriminálníky, což ale vede ke zvyšování vězeňské populace a neúměrně přísným trestům. V souvislosti s rozvojem společnosti a její humanizací se přitom v dlouhodobé perspektivě snižuje přísnost trestů, aniž by to vedlo k nárůstu kriminality: před 300 lety se věšelo za krádeže, které jsou dnes trestány např. obecně prospěšnými pracemi.
V současnosti převládá názor, že je třeba hledat způsoby, jak počet vězněných osob snižovat (např. zkracováním délky trestů a omezováním jejich řetězení) a prioritizovat alternativní tresty. Přímý trest odnětí svobody je tak ukládán buď pachatelům nejzávažnější trestné činnosti, častěji však recidivistům, resp. odsouzeným, kteří porušili podmínky alternativních trestů. Přes všechnu snahu o individuální přístup k vězňům má výkon trestu odnětí svobody spíše kriminogenní než výchovný efekt. Česko má přitom jednu z největších vězeňských populací v Evropě, třebaže kriminalita u nás dlouhodobě klesá. Nehledě na finanční náročnost věznění má tento trest negativní vliv nejen na odsouzené, ale i jejich blízké. Vedle snahy o snižování počtu vězňů je třeba klást důraz i na kvalitu života ve věznicích a respektovat lidskou důstojnost vězňů. Jejich trest spočívá v samotném zbavení svobody a nemá být dále zostřován. Podle známé poučky poznáme kvalitu ochrany lidských práv v té které zemi nejlépe při návštěvě vězení.
Pro spolek Memoria napsal Jan Lata, zveřejněno 7. 7. 2023